O potřebě hodného boha

Přiznám se dobrovolně – v Boha nevěřím. Nebo spíš si s Járou Cimrmanem notuji „Jsem atheista, až se bojím, že mě Pánbu potrestá!“. Toho Boha, který je mi dnes a denně předkládán v obecném pojetí, nepotřebuji. Nevím, proč bych se mu měl klanět a dávat oběti, když on mi není ochoten říct ani to, zada vůbec je. A může vůbec být ve světě Rwand, Vukovarů a Čečensk? Ve světě hladu, znásilňování a vražd? To není možné! A když náhodou ano, tak to tedy není ten bájný hodný stařeček v oblacích, ale pěkně zlomyslná potvora, která si s našimi osudy hraje pekelnou ruletu. A kdo ví, zda s tím Ďáblem vlastně nejsou domluveni? Já na Tebe budu dělat bubu, ale támhle u zadního vchodu máš pár přebytečných dušiček. Nepřipomíná vám to něco? Ještě jednou se uchýlím ke klasikovi – stejně virtuálnímu jako byl ten předchozí. „The truth is out there.“ Pravda je prý tam někde venku. Jenže, co je vlastně pravda? A existuje něco jako absolutní pravda? Každý si v srdci nosíme tu svou, stačí však pár přehozených slůvek a z exceletní pravdy se náhle vyklube stejěn excelentní lež. Ale je to pořád to samé! A tak je to asi se vším. Nevěřím v posmrtný život ani v Boha. Každý si však v srdci nosí toho svého malého hodného boha – boha lásky, boha naděje, boha něhy… Ještě nikdy nás nezradili a zůstávají s námi i v těch nejhorších časech. Jsou věrnější než psi. A třeba se jednou všichni ti hodní bozi povstanou, svrhnou všechny falešné i pravé Bohy a modly a na světě zavládne láska a usmíření. Ale to bych po tom světě asi vážně chtěl moc. Tak pro začátek aspoň dejme našim malým bohům sluchu, až zase budeme chtít zabít lásku…

---