Vězeň

V temné cele vězeň sedí malou škvírkou naň slunce svítí, tvář opřenou má o dlaně do země hledíc zasněně. Myšlenky se mu hlavou honí jako včely se tam rojí, myšlenky o věci krásné myšlenky o lásce vzácné. Něco blýsklo se mu v koutku oka co to bylo, snad ne slza. Slza slaná po tváři teče, druhá, třetí ji následuje, pak další a další do jeho dlaní jako bílé perly se tam valí. Pláčem znaven se vzhůru zvedá však náhle dolů k zemi padá. V nádherném a slunném dnu jak v malovaném snu se vězeň ocitne a jeho srdce vášní procitne. Po zelené louce rozkvetlé překrásnými květinami poseté lehounce se prochází a nové krásy nachází. Pak se lesem toulá, přírodou se kochá, tu přijde až ke splavu kde slyší píseň nádhernů. On vydává se po hlase co hladí jeho srdce. Po chvilce hledání něžnou dívku uvidí, jak na břeh usedá a nožky do voděnky pokládá. Nesměle si přisedne chodidla do vody dávaje tu dívku mile osloví a něžně ji pohladí. Ona vše oplácí a do očí hledící mu dá něžný polibek, kterým zažehla plamínek. Plamínek velké lásky, která vyhladí všechny vrásky, plamínek co zázračnou moc má a novým člověkem jej udělá. Velká láska je spojuje a jejich srdce svazuje. Oni vážně se milují však jejich láska se přeruší až on se ze sna probudí a do svého světa navrátí.

---