Bezslovné Sbohem

Drahý,

dnes probudila jsem se na prahu rána a vstávám plna hříšné myšlenky na Tebe. Již začalo svítat, končí naše intimita nocí a Ty ležíš vedle mne. dnes k ránu, zdál se mi sen, jenž děsí mne a svírá.

    Bylo ráno, někdy u zrodu Prosince, jako každý den před začátkem studia, seděl jsi v zešedlém vestibulu, seděl jsi povznesen smutkem a nořil jsi se do směsice svých zápisků. Vracela jsem se z volejballu, prošla kolem Tebe, ale neobejmula Tě. Ani jsi nezvedl hlavu.Nechápu jak je to možné. Takový nesmyslný sen! Pak sedíme vedle sebe - odvráceni. Slova plynou hořce bez významu, rodí se a umírají. V Tvé přítomnosti přežívám a praská mi srdce, bez Tebe mám jen své tělo a rezignovaně bloudím ulicemi. A pak prolévám za nás slzy - jaktože tak málo a tak brzy!

     Stojíme u zrodu Prosince, já navracím se z volejballu, ty svíráš zápisky z chemie, já zažehnávám smutnou realitu.Ani Tě neobejmu, sedíš tak blízko, já hořce polykám slzy, sedíš tak blízko a dotyky jsou zakázané. Je ráno, Tvou hruď pevně svírá hnědý svetr. Ten svetr, jenž je Tvoje Já. V duchu se nese bezslovné "Sbohem", namísto:" Ahoj, Darčo, hádej jaxe dnes mám?"

      Jen doufám, že pro Tebe budu stále to "Andělské dítě", dítě Machiavellismu, zrozeno v něm a s ním také souzeno.

       A tak v jistotě opojeného rozednění,

všednosti utrpení, milovat Tě za hrob,

lháři Machiavellismu - Drahý Machiavelli.