Meditace

Meditace...

Probudil jsem se časně z rána. V tu chvíli, kdy začaly v zahradě štěbetat ptáci. Byl to ten okamžik kdy z ledově vypadající tmy a lehce hřejivého ticha vysvitlo pár prvních paprsků slunce a na větvích stromů ho vítaly první tóny ptačího zpěvu. V tu chvíli jsem pocítil i tu radost, že ještě žiju. Pokoj, kde jsem teď spal, se pomalu začal prosvětlovat. Moje tělo se vysoukalo z pod lehké peřiny povlečené nažehleným prádlem. Trošku to ve mě vyvolalo pokoru před člověkem, který si s tím dal práci, aby se mi pod tím spalo. No jako v bavlnce. Mojí skoro až nesnesitelnou ospalost zkropila sprška ledové vody, do které se mi z počátku pořádně nechtělo, ale pak jsem se cítil jako opravdu vyspalý, čerstvě probuzený a skoro plnohodnotný člověk svou probuzenou tvář jsem teď omyl dlaní plnou teplé vody. A štětkou, na jejichž konečcích se zachytilo holící mýdlo, pravá ruka tu tvář s čárkami vousků proměnila ve vrstvu mydlinkové pěny. Žiletka pak opatrně stahovala proužek po proužku té pěny i s vousky končícími ve stínu kovového hrotu... Když otřel teple suchý ručník podruhé opláchnutou již hebčí tvář a na mé tělo ukryl před nepřízní rána i všetečných očí dne šat, chuť i nastalé ráno mě na čas pozvalo k rannímu čaji... V kuchyňce na stole se hřála voda. Mezi tím můj pohled vybral konvičku, mističku a pytlík s nasypaným čajem. Lžička odměřila míru a v bambusovém sítku spočinulo několik desítek suchých libě vonících lístků černého čaje z Yunnanské provincie. Pu-ehr. Vše i s teplou vodou v termosce jsem opatrně naskládal do košíku z proutí... Z temné tiché chodby, kolem tichých stěn domů směřovaly moje kroky do zahrady. Na listech trávy se v ranním svitu slunce třpytily kapičky rosy. Připadalo mi to jako když někdo rozhází střepy křišťálu. Střepy tak neuchopitelné jako tohle ráno. Střepy, které se člověku vloudí do nejcitlivější části srdce. Zůstanou tam až do konce života. Ne To je možná krátká doba. Nebo dlouhá? Do okamžiku než dojde k naplnění všech těch krásných pocitů nepopsatelných slovy, jenž se snažily tisíce lidiček a jimi zraněných človíčků popsat. A pak? Tajemné něco.... To už jsem ale seděl s mystičkou čaje opřen o stěnu domečku na okraji zahrady. Čaj mě hřál v útrobách těla a paprsky slunce nad kopci ve tvářích... Do duše mojí vstoupily vzpomínky na pocity štěstí. Toho, co překročilo práh skutečnosti a stalo se prchavým pocitem. Pocitem prchavého štěstí s příchodem zmaru. Na tomto místě jsem se cítil dobře, často jsem tu nejniterněji vzpomínal na dobu nějprvnějších zamilování. Jak jen je to dlouho a jak jen dlouho už zpívá od té doby ten splav. Kolik vody muselo rozechvívat jej a jeho hlasivky, které nesčetněkrát ztlumila i velká voda s hukotem svých paží metoucích před sebou všechno, co si dovolil jí člověk do cesty postavit. Kdyby tak ta voda pohltila i ty pocity v mém nitru. Jsou skoro nesmrtelné a já nevím jak s nimi naložit... Nedokážu je popsat. Myslím při nich na vílu, kterou jsem tu za jedné noci spatřil. Nedokážu její krásu popsat. Snad jen... Její oči byly dvě tůně, jejichž dna jsem nedokázal dohlédnout. Hvězdné nebe nade mnou snad mohlo v tu chvíli být blíž, než moje já jí. Trápí to mojí duši a ta věc je píkou bodající do mého srdce. Rád bych ty oči znovu spatřil. Její vlasy jak vodopád naplněný nejzlatavějším mokem všech rév, kol jižních vod. Její rty jenž podzim probouzí a hlas... Který snad jen v modlitbě fujar trošku mi zaznívá. Kdeže varhany Bachovy zní. A zvony, ty i kašna v kapkách svých už má, jenž narážejí na litinu jejího těla...

Někdo řekl, jsem renesančním člověkem, snad najdu to co pocity moje znovu a znovu zrodí. Snad poznám štěstí a naplnění. Snad moje oči spatří opět tu vílu...