Pendlovky

Upatlaný hrnek od dávno vypité kávy. V popelníku opuštěná dohořívající cigareta. V křesle poblíž stolku sedí s koleny pod bradou ještě ani ne padesátiletá žena s prošedivělými vlasy, nepřítomným výrazem ve tváři, očima jakoby obrácenýma do sebe a chvějící se bradou. Kýve tělem zcela rezignovaně v pravidelném rytmu starodávných pendlovek na zdi pokoje.

Už nemůže plakat. Všechny slzy byly dávno odevzdány opuchlé tváři.

“Mami…?” nahlédla jsem opatrně dovnitř.

Oči se nezachvěly, nenabyly přítomného výrazu, dál strnule pozorovaly vzorek na prošlapaném koberci pokoje.

Přehodila jsem jí vlněný svetr okolo ramen. Otřásla se. Zvedla jsem pomalu ze země rozházené lékařské zprávy a srovnala je zpátky do obálky.

Vyměnila jsem beze slov prázdný hrnek od kávy za nový, z nějž stoupala pára a vůně čerstvě umletých kávových zrn.

Tiše jsem odešla a zavřela za sebou dveře pokoje.

Zůstala opuštěná, jak si to teď přála. Myslí se jí odvíjel vzpomínkový film na svého muže, děti, práci, ta červená jablka ze zahrady, co je z nich tak dobrý mošt, sousedčinu chromou kočku, poslední dovolenou v Řecku, … Film, o kterém se teprve před chvílí dověděla, kdy a jak skončí.

Zvonek!

Z předsíně se začaly ozývat tlumené hlasy, které nabývaly na intenzitě. Unaveně zvedla oči.

Dveře se rozlétly a do pokoje vběhl malý Filip.

“Babičko, babičko…!” a s rozběhem se jí vrhnul okolo krku.

Zapomněla na starosti. Vnitřní tmu prosvítil jasný záblesk radosti! Vnímala jen stisk jeho tenkých dětských rukou, drátěné vlasy, modrošedé oči a mezeru po předních mléčných zubech, kterou jí během překotného Filipova vyprávění prskaly na tvář drobky z právě dožvýkávaných křupek.

“Zadrž, teroristo!” pevně ho uchopila za paže a na okamžik odtáhla od sebe! Spiklenecky mu pohlédla do těch nic netušících očí: “Myslím, že děda dnes dopoledne přitáhl obrovský meloun! Dáme si? Hmm…?”