Černobílá iluze

Anděl v krémovém mercedesu trochu jinak

Na silnici si razil cestu mezi kapkami deště velký černý brouk. Vždy, když dostal ránu od vodní koule, o nic menší než byl on sám, lehce zavrávoral, ale nezastavil se. Pokračoval vstříc svému vysněnému obzoru s kýčovitě zapadajícím sluncem (mé slunce zapadlo už před dvěma hodinami). Společně jsme mířili na Opavu, ale nepůsobili dojmem, že nás tlačí čas.

V nedalekých domcích se nesměle zažehla vlákna žárovek, frekvencí 50 krát za vteřinu se rozblikaly obrazovky televizorů, varné konvice na vodu s pískotem oznámily, že svůj čirý obsah právě přiměly k varu a hospodyně v zástěrách je zvedly od plotýnek a vyprázdnily do připravených hrníčků s několika lžičkami kafe, čaje nebo prostě něčeho, co pak osladily bílým krystalickým práškem. Zatímco já se mimo dosah vytopených bytečků obával o svůj nocleh, protože příšeří i hodinky ukazovaly, že večer se blíží, ne-li je už tady, lidé toho městečka dávno pochopili, že vše, co hodlali ještě dnes řešit, odloží na zítřek.

A konečně se z lhostejna opět vyklubala dvě bílá světla. Pěkně vedle sebe, jedno vedle druhého.

Pravou paži se vztyčeným palcem jsem zvedl do vodorovné polohy a levou rukou se zbavil nudle, která mi vyrazila z nosu. Auto minulo značku s přeškrtnutým nápisem Budišov nad Budišovkou a udrželo si pomalou padesátku, spíše odpovídající špatné viditelnosti. Patnáct, dvacet metrů přede mnou, víc ne, nabralo rychlost. Zamířilo si to ke krajnici a pak by si ani pětku nikdo nevsadil na to, že stopaře, stojícího mu přímo v cestě, stihne bezpečně objet. V co se situace zvrhla jsem pochopil až v příkopě a její malé tůňce, skryté pod trsy trávy. Bolest zlomených kostí se nedostavila a to znamenalo, že jsem stačil uskočit.

„Ty svině!“ ulevil jsem lebce.

Pamatuji si, že následoval obraz rozostřeného semaforu, kousek dál po silnici. Objevil se přímo před tím autem, co mi dalo nepochybně najevo, že stopaře nebere. Na semaforu svítila červená. Zastavilo. Hlava za mokrým zadním sklem se rozhlédla doprava, doleva, zase doprava – no, nemohla pochopit, proč musí stát na tak přehledném místě bez křižovatky. Vylezl jsem z příkopy a nehodlal čekat, až se rozsvítí zelená a auto se navěky odporoučí. Třásl jsem se, byl jsem v šoku a byla mi zima. Uvnitř seděl zachmuřený slizký tlustý papaláš, co to přehnal s kolínskou. Jeho drobné tukem obalené oči ještě zaostřily promoklého mladíka (jakoby ho už někdy viděl) a už mu na střed čela mířila hlaveň pistole. Nepřišlo mi divné, kde jsem ji vzal. Prostě, držel jsem ukazováček na spoušti a věděl, že když to zmáčknu, ozve se rána, bez překvapení. Brzo jsem přišel na to, jak nabytá moc člověku přidá na sebevědomí. „Tak vy jste mě chtěl přejet, jo?“ Kdybych pistolí nepohazoval před jeho obličejem, nevyznělo by to zdaleka tak hrozivě. Bál se, že omylem stlačím spoušť, natolik se mi třásly ruce. „Ne, nechtěl,“ řekl. Jeho šedý oblek, na který kdosi vyplýtval čtyři metry látky, nejmíň, bez zjevné příčiny zvlhnul. Přirazil jsem hlaveň k tlusťochově lebce, až se z čela spustila krev. Překvapila mě, musím přiznat. Přestože jsem zranitelné kůži odlehčil, krev proudila dál, víc a víc, až tlusťocha oslepila. „Ma-mám špatnej den,“ začal s výmluvou, dokud není pozdě, „byla to jen taková legrácka, nevím, proč jsem to udělal. Vomlouvám se.“

A pak už tu nebyl semafor, ani auto s tlustým papalášem uvnitř, v ruce jsem nedržel pistoli. Začínám magořit, něco mi prolítlo hlavou, nějaký sen, nějaký výplod fantazie, pohrávající si s mým podvědomím, přišlo mi jako nejpravděpodobnější vysvětlení podivné sugesce (sugesce?). Její vzkaz „Na hrubý pytel hrubá záplata“ působil dost naivně. 

Těžce jsem se zvedal na nohy. Prohlédl jsem si rozostřenou silnici v místech, kde naposledy cupital kamarád Brouk a našel jen černožlutou placičku, nejevící známky života. Zůstal jsem sám bez broučka s broukem v hlavě. Město se hermeticky uzavřelo, jako světélkující skleník Umělé biosféry na Marsu  před prostředím, které by vše živé zahubilo. Z něj se ozýval čokl, který štěkal a štěkal a nedokázal přestat. Ujišťoval mě, že plášť skleníku není poškozen, ba naopak, ekosystém uvnitř funguje, jak má. Ale hrozně mi lezl na nervy, smrad jeden.

O chvíli později (mezi baráky se objevila nová světla) jsem si pomyslel: ‘Když už nezastaví, tak ať to aspoň nepohnojí jako posledně.‘ Záviděl jsem jim nadřazenost a nutil se věřit, že projeví nejvyšší ctnost nabyté moci – slitování.

Vůz po vyjetí z města nezrychlil. Dobré znamení. Pes přestal štěkat. Další dobré znamení. Pod rouškou oslnivosti se objevila třícípá hvězda v kruhu nad vysokou čelní maskou. Žlutá karosérie dávno vybledla a zůstal odstín vanilkového krému. Stěrače poletovaly po předním skle sem a tam, ale kapky nad nimi s převahou vítězily. Starý krémový mercedes projel kolem a po pár metrech zastavil.

„Zapomněla vážení, hej hej hej...“ uvítala mě po otevření dveří polohlasitá rytmická melodie doprovázející zpěv Jiřího Schelingera (Jahody – vzpomínka na léto, óda na radost). Za volantem se hrbila asi pětatřicetiletá žena s blond vlasy spletenými do copu.

„Na jahody mražený, hej hej hej...“

Ze zadního sedadla vystrčilo hlavu drobné, a stejně jako řidička blonďaté, dítko, její šestiletá dcera jak jsem měl tu čest se později dozvědět.

„Zapomněla vážení, hej! hej! hej!“

Svým strnutím v úžasu mi obě dávaly najevo, že v životě snad nic tak mokrého neviděly. 

 „Dobrý večer,“ řekl jsem.

Žena na to: „Moc dobrý mi tedy nepřipadá a vám se taky zvlášť nevyvedl, jak tak koukám.“ Všimla si vodopádu, proudícího mezi mou hlavou a sedadlem spolujezdce. „To nevadí,“ řekla, aby mě ujistila, že promočené sedadlo nebude natolik vážný problém, aby mě nechala dál moknout pod okapem. Nastoupil jsem. „A kam to bude?“

Když jsem se před hodinou a půl loučil s domovem v naději, že teď bych snad už mohl být v Ostravě, netušil jsem, jak moudré by bývalo bylo zvolit tu druhou variantu, jet ráno vlakem. Po půlhodině přešlapování za Šternberkem jsem stopnul kluka přibližně v mých letech (oktávii, kterou měl od rodičů vypůjčenou, lehce škrábl na pravém prahu a uháněl to opravit ke známému, karosáři), ale zavezl mě jen o kousek dál do Moravského Berouna. Tam jsem narazil na kovaného vidláka, od morku kostí, v oprýskané stodvacítce a musel se rozhodnout, jet či nejet do Budišova nad Budišovkou a odbočit z hlavního tahu na Opavu. Začalo pršet a tak jsem nastoupil. Směr odpovídal – na východ. A teď jsem asi v půlce cesty.

„Kam teda chcete, do Ostravy?“ nedostala jednoznačnou odpověď.

„Každopádně by to bylo lepší. Ale záleží samozřejmě na vás.“

„Vyjde to nastejno,“ prohodila nevýznamně, ale jistě ji potěšil vlastní dobrý skutek. Ojetina se dala do pohybu.

Shodil jsem ze zad svůj nerozlučný batůžek. Nevím už, kdo to byl, ale slyšel jsem od něj:

Žil kdysi chytrý král

a ten v batohu rozum nosíval

a pokud by jej ze zad sundal,

už by se rozumu nedohledal.

No, a já ho nechal společně s bundou pomalu okapávat na klíně. Pak jsem zkontroloval mobil, ale nikdo nepsal a hovor jsem taky nezmeškal.

„Terezo, mám toho dost!“ žena za volantem zvýšila hlas a já začal vnímat spor, který už nějaký čas vedly. Ani na okamžik řidička neodtrhla oči od silnice, dostávající od přívalového deště pořádně na zadek. „Mluvím italsky nebo mě nechceš poslouchat? Já to beru – všichni děláme chyby – dovedu to pochopit, neboj se,“ mluvila významně, ale bez důrazu. „Dalo by se jen mávnout rukou a na dnešek zapomenout, ale neuvědomila by sis tu jednu důležitou věc, zlato.“ Pauza pro umocnění atmosféry. „Víš jakou?“

Tereza byla zticha, asi uvažovala, a pak se ozvala stručným „ne!“.

„Ne?“ překvapilo matku. Vlastně to jen hrála. „Musím ti říct – “ zaváhala. Jakoby se projevila neřešitelnost sporu. Ne však nepodstatnost, proto myšlenku musela dokončit. „ – ty se pořád ... kvůli kdejaké hlouposti ... stačí málo ... v něčem není po tvém ... jen trochu se ti něco nelíbí ... a ty se začneš okamžitě vztekat. Co kdyby se ostatní k tobě chovali tak, jak se chováš ty k nim? Přemýšlela jsi o tom někdy?“

Dcera o ničem podobném nepřemýšlela a přemýšlet nehodlala. Jediné, čím teď byla ochotna zaměstnávat svou mozkovnu, bylo uštědření pomsty své matce. „Za všechno mohl Radim a ty křičíš na mě. Nejsi vůbec spravedlivá, vůbec nechápeš, proč jsem to udělala a nenecháš si to vysvětlit. Jsi zlá.“

„O tom jsme se už bavily,“ řekla matka a unaveně vzdychla. Čekala zřejmě něco zajímavějšího.

„Tak se nebav!“ zuřilo dítě.

„Neštěkej, Terezo, buď tak laskavá!“

„Já neštěkám,“ odsekla.

„Vůbec jsi nepochopila, co se ti celou dobu snažím říct, jinak by ses tak nevztekala,“ matka na to pedantsky.

Jako odpověď se zezadu ozval hrdelní zvuk vypláznutého jazyka. Pochopení zní trochu jinak.

Matčina reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Otočila hlavu dozadu, aby dceři do očí vyčetla, že tohle si dovolat nemůže, když jsem je v určitý moment přestal sledovat a bez vědomého podnětu vrátil zrak zpátky na silnici. Svým odleskem se mi doslova vyryl na sítnici jednoduchý třícípý tvar rudého trojúhelníku na nekontrastním pozadí.

 „Pozor!!!“ zaslechla řidička můj výkřik. Následovalo dupnutí na brzdu a spojku.

 Setrvačnost vše volně ležící a sedící vymrštila dopředu. Výstražný trojúhelník zmizel pod autem. S přilepeným obličejem na předním skle jsem prosebným pohledem sledoval, jak za pískotu pneumatik projíždíme levotočivou zatáčkou. Můj nos zařval bolestí, vzápětí jsem se snesl na sedadlo – tlak zmizel. Dovnitř proniklo blikající oranžové světlo a ihned na sebe upoutalo pozornost. Pět metrů před námi bylo do vnějšího vyvýšeného okraje příkopy zaraženo svým zcela zničeným předkem stříbrné auto. Nad okrajem příkopy začínal les, který se táhnul vzhůru mírným srázem. Nad pražskou espézetkou se leskl symbol „H“ s napravo menším nápisem „civic“. Lehkovážně zalehla pravý jízdní pruh.

„Miláčku, kde jsi?“ ozval se spontánní výkřik matky, která se otočila dozadu a své dítě nenašla na původním místě. To se mezitím snažilo vytáhnout zaklíněnou hlavičku z mezery mezi předními sedadly. „Promiň, miláčku,“ omlouvala se matka, že se dostatečně nevěnovala řízení. „Neplakej. Neplakej, prosím tě,“ neustále opakovala, ale dcera zasažená psychickým šokem, ničím jiným, jen vzlykala. „A vy – dobrý?“ 

Kývl jsem nevýznamně: „Dobrý.“ Popravdě, zdravý nos by jen tak ze srandy nebolel.

Otočila se zpátky dozadu. „Miláčku, dám ti kapesník, ano?“ 

„Ne, mami, já mám,“ odpověděla dívenka nakřáplým hláskem.

„Nebolí tě hlavička?“

„E-ehm.“

„Nebo něco jiného?“

„E-ehm. Mami, co je to za auto, tam?“ ukázala prstíkem nad matčiným ramenem.

„Miláčku, vím toho tolik, co ty.“ 

„A půjdeš to zjistit?“ opáčila Terezka, obávaje se kladné odpovědi.  

„Samozřejmě,“ zaznělo příkladně.

„Já bych nikam nechodila, mami. Je to tam zlé.“ Jak jsem později pochopil, zlým označovala vše, co odporovalo zdánlivé správnosti věcí. Šlo o černobílý způsob vidění, kterým si dítě pomáhalo orientovat se ve světě dospělých. U šestiletého človíčka obecné slůvko zcela plnilo své poslání.

Jedním okem matka očíhla situaci na cestě (plíživé šero prostoupilo okolí mimo dosah našich reflektorů, jen na krátký pravidelný okamžik zoranžovělo) a pak se otočila zpátky a uklidnila dítě uvolněným až hypnotizujícím hlasem: „Než se naděješ, broučku, jsem zpátky. Neměj strach.“ Pak už o poznání méně uvolněně upozornila: „Ne abys vylézala z auta! Zamknu tě tu.“

Navrhl jsem, že se připojím a ona na to upřímně: „Budu ráda.“

Uvnitř hondy se po otevření dveří automaticky rozsvítila stropní svítilna, která odhalila na sedadle řidiče tělo tlustého muže v šedém mokrém obleku s hlavou položenou na volantu. Nepolekal se nás, neudělal vůbec nic. Lokty zůstaly zastrčeny v těsném prostoru mezi břichem a stehny a dlaně svíral před masivními koleny jako hříšník při modlitbě. Kde se čelo setkalo s horním okrajem volantu, pramenil jakoby omylem potůček červené tekutiny. Svezl se po bočním půloblouku a po kapkách končil na stehně a tam vytvářel louži, která se roztekla na sedadlo, do stínu. Na sedadle spolujezdce ležel použitý zavřený deštník. Nehybnost těla nepřipouštěla pochybnost, že je to vážné, nebo to aspoň vážně vypadá.

„Haló, probuďte se!“ křísila muže nesmělým hlasem a šťouchanci žena s deštníkem. Bez odezvy. Pak nadhodila: „A co když je –“

S úsměvem jsem její otázku odmítl: „Určitě ne.“ Myšlenka na smrt mi připadala předčasná a příliš absurdní.

„Pojďme ho opřít do sedadla, abychom zjistili, jak na tom je,“ navrhla.

S vynaložením nezanedbatelného úsilí jsme převalili slimáčí tělo z předkloněné polohy dozadu. Bledá hlava v záklonu hleděla spícím pohledem vzhůru. Z místa za jejími zády a zpoza deštníku jsem jen zahlédl, jak přikládá své mokré dlaně coby křísidlo na tlusťochovy žilnaté líce a pak už jako manžel v porodnici, kterému se nic neřekne a vlastně tu není k ničemu, ale jeho účast je vítaná, jsem čekal na verdikt. Ozval se chroptivý zvuk.

„Co to bylo?“ zarazilo ji.

Zaslechl jsem, jako když se člověk snaží nadechnout, ale něco mu v tom brání. „Jazyk, sakra!“

Předklonil jsem mužovu hlavu a vtom se probral z bezvědomí. Stále lapal po dechu – už ne tak naprázdno. Daleko, daleko, z nejhlubší a nejšpinavější propasti mého podvědomí se vynořila představa tlustého papaláše (neříkal jsem, že to byla sugesce? jistěže říkal). Poznal jsem tu rudou neforemnou tvář, uprostřed protnutou krvavou pěšinou. Krev vytékala z místa, na které tlačilo ústí hlavně mé pistole. Zíral na můj prst na spoušti. Bylo to jako sen, ale přece se to lišilo.

„Báli jsme se, že se už neproberete,“ řekla řidička a pokusila se o nenucený úsměv, aby poznámku odlehčila. „Musíte hned do nemocnice. Zavoláme policii a taky záchranku, aby vás odvezla. Předpokládám, že jste ji ještě nevolal.“

Tlusťoch konečně zaostřil ženu, hladící ho ledovou rukou po tváři (v místech, kde nebyla krev). Byl tu s ní ještě další člověk. Před předním sklem, a tou pavučinou, co na něm byla, se táhl hliněný svah řídce porostlý travou, ale byl příliš blízko, aby ponechal dostatek prostoru přední části vozu. Časem mu to dojde.

„Jak se cítíte?“ zeptal jsem se a doufal, že alespoň na mou otázku odpoví.

„Faaaajn,“ zadrnčely ztuhlé hlasivky.

Žena nelenila a zahájila další fázi procesu zachraňování. „Vy máte mobil, že?“ zeptala se mě.

Přikývl jsem a chystal se pro něj zajít do auta, když mě zadržel neochotný hlas z přinucení.

„Hej, nikam nechoď!“ Zakrvácenýma rukama začal šmátrat v saku a to nezůstalo čisté. „Jen jestli ... ne, je tady, celej a zdravej. Tak, kolego,“ oslovil svůj mobil (o několik tříd lepší, než moje tvárnice) a tupě se zahleděl na display. Hrozně funěl. „Nepřijatej hovor, kdo zas – . Vomrknu to, když dovolíte, vážená dá – “ nedomluvil, protože začal mačkat tlačítka. Musel se hodně soustředit a to se nedalo na dvě věci najednou. „Co zase chtěla!“ nečekaně vyjel. „Jak se vopovažuje mě desetkrát denně votravovat! Já asi vod rána do večera nenosím v palici nic jinýho, než tu její prdel bezúhonnou!“ Máchal mobilem, jakoby to byla ta, o které mluvil. Tuky se zvlnily jako balónky napuštěné vodou, jakmile se tělo dalo do trhavého pohybu. V koutcích jeho úst se nahromadily zbytky slin, které ještě nestačil vyprskat do okolí.

„Měl byste se uklidnit,“ radila řidička, „před chvílí jste sotva dýchal.“

„Babicová – znáte ji, ne?“ nepochyboval. Jen tak mimochodem dodal: „Přece ta, co zabila svý dítě.“

Následkem výroku, kterým nechtěl šokovat, o to víc však šokující byl, mě nemohlo nenapadnout pár otázek: Babicová? Jaké dítě? O čem to mluví? Kdo to sakra je?

„Já ji vobhajuju,“ ihned zodpověděl jednu z nich. Jeho zaujetí vystřídala lehkovážnost, až skoro opilecká (přes intenzivní vůni balzámu po holení jsem necítil žádný alkohol), a cynismus. „Dítě zapomněla uložit do postýlky a to pak spadlo z patra schodiště do přízemí. Tak zní voficiální verze, vážená poroto. Popravdě – jen mezi těmahle šesti vočima,“ trochu ztišil hlas pro vykreslení spiklenecké atmosféry, „přišla vožralá z flámu a to malý zalehla. Jako svině svý selátko. Ale nikomu to neříkejte!“ zatvářil se přísně. „Pšššt. Tajemství.“ Z té předstírané vážnosti šel docela nepředstíraný strach.

„Chtěl jste volat policii, ne?“ připomněla řidička. Záchranku zavrhla – vzhledem k tlusťochovu zdravotnímu stavu by šlo o mrhání časem i úsilím nákladné instituce.

Nad zdánlivě jasnou poznámkou se dlouze zamyslel, jakoby hledal podtext. „Kolik to je? 158?“ zeptal se potom.

Řidička přikývla a tlusťoch číslo vyťukal.

Odkašlal si a za okamžik se ubezpečil, jestli je dobře spojen: „Policie?“ Jeho hlasivky spustily v přesně vymezeném režimu, bez známky nervozity. Byl právník a jako právník i dokázal komunikovat, když chtěl. „Hlásím dopravní nehodu.“ – „Stala se asi tři kilometry od ... od Budišova nad Budišovkou,“ vzpomněl si hned, „– směrem na Opavu.“ – „Ano.“ – „Můj vůz je nepojízdný a mohl by způsobit další dopravní nehodu, vadí v cestě.“ Na chvíli mluvil ten druhý – „Hýral Jaroslav.“ Tak se tedy jmenuje. – „Ne, to ne.“ – „Vlastně, nijak vážně. Jenom malé škrábnutí na čele.“ Přejel si čelo rukou, rána pořád krvácela. – „Ne, není třeba.“ – „Ano, v pořádku, nashledanou,“ zakončil hovor ve spisovné češtině a zhluboka si vydechl. Dělat dobrý dojem není jednoduchá záležitost. „Nuže, abychom to zkrátili. Děkuju vám ze srdce za záchranu mýho všivýho života,“ řekl a my věděli, že žádnou vděčnost neprojevuje, „ale už se nenechte zdržovat.“

„Sbohem,“ řekla kolegyně. Jakoby na tu větu čekala. Se znechucením se vracela do vozu k osamocené Terezce.

Stříbrné dveře se začaly zavírat, ale ještě nenadešel jejich čas, aby se zaklaply úplně. „Na něco bych se vás chtěl zeptal,“ řekl jsem držíc pevně kliku v sevření.

Úzké štěrbiny si mě přeměřily. „Tak ale honem, začínám tu mít mokro.“

‘Navíc ti bude horko,‘ pomyslel jsem si a položil stručnou otázku: „Co to mělo znamenat tam za Budišovem nad Budišovkou?“

Chvíli tápal a pak se ozval nesouhlasným tónem napůl podrážděně, napůl nechápavě: „Chlapče, sakra, a těď mluvíš vo čem?“

„Kousek za výjezdem stál stopař a vy jste ho chtěl přejet – nebo co jste to vůbec chtěl,“ připomněl jsem ten detail, který už možná zapomněl.

Kamenná tvář znejistila. „Vo žádným pitomým stopaři nevím. Do hajzlu, já to ani vědět nemůžu! Tadyhle sis přece moh’ všimnout tý ďoury v mý hlavě – prodělal jsem votřes mozku, příteli! No, ovšem, nevšim’ sis, co? Jinak by tě možná napadlo, že si za posledních několik minut nemůžu nic pamatovat. Nevšímavost vospravedlňuju, ale neschopnost uvažování, to ne. Sbohem.“

„Bez těch urážek, prosím.“ Dveře jsem nepustil. „Přece víte, kde jste – tři kilometry od Budišova nad Budišovkou směrem na Opavu, slyšel jsem vás to mluvit do telefonu – takže mi netvrďte, že máte ztrátu paměti!“

„Jezdívám tudy často. Pamatuju si to z dřívějška.“

„Blbost! Jste odněkud z Prahy, podle espézetky. Vsadil bych boty, že tudy projíždíte poprvé v životě.“

„Ty jsi jasnovidec, přiznej se,“ útočil sarkasmem. „Určitě. Jinak nepochopím, jak tohle můžeš tvrdit. Tvrdíš, že lžu – pche. Potom já tvrdím, že sis tu svoji historku vo přejetým stopaři taky vymyslel.“

„Proč bych ... jaký bych měl důvod někomu dělat problémy, aniž by mi cokoli provedl?“

„Fajn, fajn,“ připustil nevrle. „Chápu, že bys to pro svý pobavení nedělal, na to nevypadáš, ale stačilo jen něco vidět a špatně si to vyložit. Hele, poslouchej mě dobře: Přísahám, že posledních deset, dvacet minut mám vokno. Předlož mi jeden jedinej důkaz, něco nepopíratelnýho, co by mě přesvědčilo, že jsem do tebe chtěl vědomě, upozorňuju vědomě, najet.“ Ještě dodal: „Předpokládám, že ten stopař, vo kterým mluvíš, seš ty? Mluvíš vo něm blbě, jakoby se schovával v tom autě.“

„Žádné důkazy nemám. A ani je nepotřebuju, protože nemám důvod lhát.“  

„Co na to říct? Snad jen: je mladej,“ ukázal, kde je moje místo. „Snažím se ti vysvětlit, že nejde vo to, jestli lžeš nebo nelžeš. Říkám to narovinu – vím, že nelžeš. Přesto vod tebe musím chtít důkaz! Tak to na tomhle světě chodí a systém ho stvořil takovej, jakým je. Proto ten svět, kurva, tak zbožňujem. Není jednoduchej, vím, vo čem mluvím, ale ty ho jednoduchej máš, jako dítě – máš plytké myšlení. Nauč se ho vidět v širších souvislostech, chlapče.“

„Toho chlapce si odpusťte!“

„Chováš se tak ale!“ nechal se unést, vzápětí však hlas ztišil. „Nic z toho, co tvrdíš, nemusí být pravda. Jakkoli zřejmá se ti zdá, vždycky přece existuje malá pochybnost, malá pravděpodobnost hraničící s nepravděpodobností, že ses mohl zmýlit, protože postrádáš to, co se z tebe celou dobu snažím vypáčit – jasný nepopíratelný důkaz. A jestli ho nemáš, nemůžeš své tvrzení jednoznačně obhájit, abys s klidným svědomím mohl říct ‘takhle to skutečně bylo, taková je pravda‘? Ty si totiž jen myslíš, že to víš. Stmívalo se přece, ne? Byla tma a pršelo stejně jako teď? Jezdívám rychle – v tom jsem vinen, přiznávám – a v rychlosti a špatné viditelnosti se ledacos přehlédne. Koukám, že máš tmavé oblečení – další důkaz toho, že jsem tě prostě a jednoduše neviděl. Slušné argumenty, nemyslíš? Netvrdím, že se to nestalo, ale ty mě napadáš, že jsem tě chtěl přejet schválně! Tohle je na mě silné kafe, kurevsky silný kafe.“

„Do prčic, já ... jen vám říkám, co jsem na vlastní oči viděl a zažil,“ řekl jsem (nebyla to zcela pravda). „Proč se snažíte tuhle jednoznačnou věc, která se prostě stala, převrátit a kdovíjak zamlžit?“

„Já pochybuju, nic nezamlžuju,“ opravil mě. „Proboha! Mohlo to jen tak vypadat. Copak nedokážeš pochopit tuhle eventualitu?“ nabízel mi, či spíše vnucoval své myšlení. Jeho sebevědomí zastínilo neprofesionální zabřednutí do nejistoty, ve které nehodlal setrvat ani minutu. (Rána na jeho čele nepřestala krvácet.) Proč tolik naléhá, tlusťoch divnej? Copak se musí omlouvat bezvýznamné figurce, co ho může nanejvýš poslat ke všem čertům? Žádá ho o to někdo? No nežádá. Tak co potřebuješ? Jistotu potřebuješ? Potřebuješ ze mě dostat logickou odpověď na otázku, jestli je tahle tvoje tlustá palice schopná připustit něco tak nepochopitelně cynického, jako je přejetí stopaře? Trápí tě morální svědomí? Máš vůbec svědomí? Jo ták, ty si ho šetříš pro tyhle příležitosti. (A co až budeš obhajovat vraždící matku v soudní síni? Na to máš odpověď „Je to moje práce“?) Jistě, že mé tvrzení nemůže stačit. Profesní rutina právníkovi velí respektovat malé procento nad hranicí pravděpodobnosti, a to už kolikrát zdánlivost potopilo. V jedné věci určitě nelhal: nic si nepamatuje.

Mávl rukou a svalil se do sedadla. „Je to absurdní,“ řekl. „Hovadina. Jedinej důvod neznám, proč bych měl zabíjet neznámýho člověka. A taky bych vo týhle brutální choutce, kterou mi přisuzuješ, musel něco vědět a setkat se s ní u sebe někdy!“

„Byla to jen taková legrácka, chtěl jste mě postrašit – “ ujelo mi.

„Jaká legrácka? To je ňáká legrácka?!“

Ticho, načež zabrnkal déšť a už nepřestal. Vrátil se zároveň s mým snem, mým důkazem, a já ho měl znovu na talíři živý, jako by ani nebyl sen.

Nepřišlo mi divné, kde jsem vzal zbraň. Prostě, držel jsem ukazováček na spoušti a věděl, že když to zmáčknu, ozve se rána, bez překvapení. Brzo jsem pochopil, jak nabytá moc člověku přidá na sebevědomí. „Tak vy jste mě chtěl přejet, jo?“ Kdybych pistolí nepohazoval před jeho obličejem, nevyznělo by to zdaleka tak hrozivě. Bál se, že omylem stlačím spoušť, natolik se mi třásly ruce. „Ne, nechtěl,“ a to byla jeho skutečná odpověď, ta, které jsem nepřikládal důležitost. Přirazil jsem hlaveň k tlusťochově lebce. Z čela se spustila krev. Krev proudila dál a víc a víc, až tlusťocha oslepila. „Ma-mám špatnej den,“ nechal tlusťoch promluvit svůj strach. Ten pochopil, že musí svou odpověď přehodnotit. A tak vymyslel toto: „Byla to jen taková legrácka, nevím proč jsem to udělal.“

Otočil jsem se a beze slova vysvětlení zamířil k mercedesu, který už předl v dieselovém taktu. Nazval bych to útěkem z boje. Jednoduše zbabělost. Poznal jsem, že tu svou pravdu, v uvozovkách, nebudu schopný hájit a na to, abych předstíral, jsem byl příliš sklíčený neúspěchem.

„Stůj, sakra!“ křičel za mnou tlusťoch. Nevím jak se tvářil, ale ten hlas zněl pěkně ostře. „Seš hlupák, chlapče. Zmejlil ses, co? Poznal’s barvu. Přiznej to, nebuď srab! Ale ty na mě sereš.“

Mercedes povyjel naproti a já nasedl. Ani jsem se neodvážil tomu člověku naposled pohlédnout do očí. Ty oči by mě proklely. Až když se jeho dveře zavřely současně s mýma a stropní svítilny zhasly, podíval jsem se a spatřil přítomnost oslepující černobílé iluze, která v mužově hondě zůstala jako připomínka na mladistvou naivitu jednoho zbabělého stopaře.

 

Kousek zpátky za místem, kde netrpělivě očekávala Terezka svou maminku, ležely na silnici poházené dráty a rozbitá červená odrazová skla. Kde se poděl výstražný trojúhelník? nikdo se nezajímal. Nikoho nenapadlo, že neexistuje nic, co by upozornilo na nehodu v nepřehledné zatáčce. Ke všemu, jak vidno, na krok není vidno. Kdo ví, jestli ten řidič náklaďáku se dřevem, co právě před několika sekundami opustil Budišov nad Budišovkou, stihne před místem nehody zastavit. Je to přece jen plně naložený kolos a na mokré silnici se bude chovat … raději nedomýšlejme.

---