Pocit po citu

Pocit po citu

Bílá skulina toulá se mým tělem ještě

a trhlaviny zeminy, kam kapky tvého deště

zatékají, mrazí, tak, jako když nazí

leží na pláži a dělají, jako by se nechumelilo.

Tam časně chodí mé myšlenky spát,

a k ránu se mi zdává tolikrát

ten samý sen, ten o tvém krásném „voze“

toulá se jak hloupý po obloze.

Ještě neodcházej můj krásný sne,

ještě zůstaň u mě, já zůstanu u tebe

ještě budem chvíli prosím vzájemně se hřát,

i když přiznávám, že zdáváš se mi častokrát

ještě nenabažily se buňky mé

né neodcházej, prosím, ještě ne,

ještě splnit mnoho věcí musím

ani nevíš, jak se mi ta rána hnusí,

když opouštíš mě, zvolna umírám

a obživnu znovu jen právě tam,

kam příjdeš ty a kde mě obejmeš,

umřu, jestli nyní odejdeš!

Umřu, slyšíš? Neodcházej prosím!!!

...A na nosítkách, která mrtvé nosí,

odnášejí právě teď i mě.

A každé ráno - stejně zmateně

se poptávají, co se mi to stalo.

Chtěl jsem žít jen ze snu - to je málo.