Úroveň devátá – Návrat z krajiny záhad

                Středa 20.Května. Probudil jsem se s bolením hlavy a zalepenýma očima. „Svině Berger.“, zaklel jsem a vstal z postele. „Děje se něco ?“, ptala se máma, když jsem kolem ní prošel v pyžamu a s chaosem na hlavě. „Všechno v normálu.“, řekl jsem a usmál se. Jedno mě na tom bavilo. Všichni mi celou dobu všechno žrali. Najedl jsem se a začal hledat něco, do čeho bych se oděl. Nic moc toho nebylo. Ale co to kecam. Byly to ty samý hadry, co jsem nosil tejden před tím. Oblík jsem se. Měl jsem tendence jít do garáže pro auto, ale bohužel jsem si uvědomil, že tam stojí jenom tátovo starej Ford Sierra. Všechno mě totálně podělávalo. Zase ten autobus plnej starejch známejch tváří, který umí odpovědět na pozdrav a nebo čumí, jako kdyby sežrali Šalamounovo hovno. A samozřejmě třešnička na dortu: bývalý závodník, řidič autobusu v kšiltovce s nápisem I Love Kamikadze. Za pár minut jsme byli ve městě a já zase přesedal na ten autobus městský hromadný dopravy. Nastoupil jsem a rozhlédl se. Ale to snad ani není možný. Kdo to tam sedí sám na sedadle pro dva cestující ? Kdo jinej než schýzař Tom. I když kdo z nás teď byl větší schýzař ? Schválně jestli to klapne… „Dobrý den je zde volno ?“, utrousil jsem. „No já tady držím místo kamarádovi.“, odpověděl Tom a tvářil se vážně. Sednul jsem si a Tom nic nenamítal. „Co dělá Counter ?“, řekl jsem a usmál se. „Leze mi na nervy, včera například …“ Nemohl jsem ho poslouchat. Koukal jsem ven a sledoval okolí. Tak dlouho jsem si nevšímal toho co je kolem mě, protože jsem na to neměl čas. Až teď. I když tejden není zas až tak dlouho. Ale mě to tak připadalo. Dojeli jsme konečně až k naší škole. Samozřejmě, že to nebyla Akademie. Vylezli jsme pět poschodí a zalezli do třídy. Rozhlédl jsem se. „Je to opravdu ta správná třída ?“, řekl jsem. V tu chvíli se ke mně přiřítil Steve a bez pozdravu mi vpálil: „Tvoje a moje webový stránky se prostě nedají srovnávat, Kakáči.“ „Taky tě rád vidim.“, řekl jsem s úsměvem a odvrátil se od něj. Zaťukal si na čelo a uchýlil se ke svému místu v druhé lavici prostřední řady. Jsem tam kde jsem byl, řekl jsem si. Těch sedm hodin ve škole uteklo celkem solidnim způsobem, ale na mě to nenechávalo příliš kladných hodnot. Strašně mě prudil soused Marty, kterej nevidí na tabuli a věčně nestíhá. A já na něj potom musim čekat, protože on si to dopíše z mého sešitu. Namítnete, že je to běžnej kompromis. Já vim, to je. Mě to ale strašně štve. Kdyby to bylo jednou za čas, ale to je den co den, hodinu co hodinu. Asi jsem trošku výbušnější povahy, ale sáhněte si na srdce jestli by vám to taky nelezlo na nervy. Cestou ze školy jsem potkal důvěrně známé auto. Byla to Billie, kdo jiný ? Zastavila mi a já si nastoupil. Už to zase byla na první pohled trošku nadřazenější žena s velkým rozhledem a patrně i slušným majetkem. „Tak jak, Nicku ?“, zeptala se, když jsem zavřel dveře. „Jak by asi mohlo bejt. Naprosto příšerný. Na zhroucení.“, řekl jsem a ani jsem nemusel přehánět. „Už jsem zase chudej a prožívám tu monotónnost. Ale tohle všechno bych překousl, kdyby mi nechyběla jedna věc.“, doplnil jsem a zbytek jsem nechal Billie na domyšlení. „Russel.“, zareagovala okamžitě se stoprocentní trefou. „A kdo jinej.“, řekl jsem. „Doufám, že používáš, to co ses v Nové realitě naučil a co ti vlastně Nová realita měla ukázat.“, řekla Billie. Zamyslel jsem se. „Vždyť přece víš, že hlavně kvůli tomu si byl podroben Nové realitě.“, doplnila. „No jasně. Máš pravdu.“, řekl jsem a začalo mi svítat. „Tak používáš nebo ne ?“, dožadovala se odpovědi. „Vlastně nepoužívám. Tedy jinými slovy, od rána jsem to nepoužil.“, řekl jsem. „To není pravda. Ještě nikdy si to nepoužil. V Nové realitě to bylo vybudovaný už podle toho, ale někým jiným.“, řekla a měl pravdu. „Máš pravdu. Začnu. Hned jak opustím tohle auto, začnu s tím.“, řekl jsem. „Tak je to správně.“, řekla Billie a usmála se. „Jenom s něčím budu možná potřebovat pomoct.“, dodal jsem. „Když budeš potřebovat, řekni si.“, řekla Billie. Odvezla mě až domů. „A co si se vlastně naučila ty ?“, zeptal jsem se jí, když jsem vystupoval. „Já ? Nestěžovat si, když nemusím. Prožila jsem nejhorší týden svého života. Teď už vím, že nemusím nic měnit.“, řekla a usmála se. Zabouchl jsem dveře. Jestli se ptáte, čemu jsem se vlastně naučil, tak jste si možná nevšimli, že sem se vždycky nechával unášet životem a nic nedělal. Potom jsem potkal Bergerem vybudovaný život a zjistil, že každý z nás má moc, měnit svojí budoucnost a svůj život k obrazu svému. To jsem se naučil. Měnit svůj život. I když jsem to zatím v praxi nepoužíval, teoreticky jsem věděl jak. „Budoucnost nebyla ještě napsána. Dám si záležet …“

Úroveň desátá – Kronikářem svého osudu

Čtvrtek 21. Května. Asi jsem se zbláznil. Nařídil jsem si budíka na půl pátou ráno, i když jsem měl normálně ve zvyku vstávat až cca. o hodinu a půl dýl. Udělal jsem si k snídani ovesný vločky s multivitamínovým džusem a napustil si vanu ledovou vodou. Napadlo mě všechno, co popíralo myšlenku: „Nebuď na sebe tvrdý.“ Ale jak jinak změnit svůj život. Tvrdou prací. Říkal jsem si, že to bude těžké. Práci nesnášim. Nejdřív jsem si samozřejmě dal tu lákavou koupel. Moc dlouho jsem tam nevydržel. Za medvědího řevu jsem vylít z koupelny a foukal si teplý vzduch na omrzliny. „Možná bych to neměl tak přehánět.“, řekl jsem si a naládoval do sebe ovesný vločky. Z multivitaminu se mi vždycky dělalo špatně. Potom vylezla máma z ložnice a ptala se, co to tak brzy ráno vyvádím.  Ujistil jsem jí, že jdu do školy. „Táto, von se zbláznil.“, zamumlala a zavřela dveře. Co věci do školy ? Šel jsem je připravit. Samozřejmě že už jsem měl ty své učebnice a ne nějaké Základy obchodování, co jsem našel v tašce minule. Do města jsem šel pěšky. Měl jsem spoustu času. Venku byla ještě tma, když jsem vycházel z domu. Cesta mi vesele ubíhala a já měl čas přemýšlet o dalších postupech. Napadlo mě spousta zajímavých alternativ, ale moc z nich ji nebylo možno vůbec realizovat. Většinou to krachovalo na někom jiným, než jsem byl já sám. Když už jsem byl téměř ve městě, napadla mě spásná myšlenka. Rozhodl jsem se řídit citem. Jedině citu nejde poručit, jinak mozku a podobně poručit jde. Můžu to uvést na příkladu. Zkuste si například představit: Kolem vás je spoustu krásných žen, který se vám líbí. Ale potkáte jednu jedinou, třeba i méně okouzlující než jsou ty ostatní, ale při pohledu na ní se stane něco víc, než se stane při pohledu na ty ostatní. Uvnitř vás vybouchne časovaná nálož a na daný okamžik se vám zhroutí váš organismus. Nejste schopný nic dělat. Říkejte tomu jak chcete, protože ani já sám nevím jak to mám pojmenovat. Básníci by řekli: „Byli jste okouzleni.“ Ptám se v čem to je ? Jak je možné, že se tohle nestane, když potkáte někoho mnohem atraktivnějšího ? Nikdo nedokáže odpovědět a zároveň všichni dokážou odpovědět. Je to zkrátka něco uvnitř, co by nás mělo hnát dál, kupředu. Něco vevnitř, co by mělo řídit naše činnosti. Něco vevnitř, co nahradí všech pět známých smyslů dohromady. A tuhle taktiku jsem se nyní rozhodl pěstovat já! Co mi řekne pocit, to udělám. Nic víc, nic míň.

Dorazil jsem na tu obvyklou zastávku, kde nastupuji na městskou hromadnou a jezdím až před školu. Za určitý čas přijel i onen autobus. Nastoupil jsem a rozhlídl se. Seděl tam Tom a vedle něj bylo místo. Nechávalo mě to ledově klidným a zůstal jsem stát opodál, načež jsem čekal, na Tomovu reakci. Zavřeli se dveře a autobus se dal do pohybu. Stále jsem sledoval Toma, co bude dělat. Nezklamal mé očekávání. Začal se vrtět a koukat kolem sebe. Hledal mě. Zřejmě si myslel, že jsem vůbec nenastoupil. Za okamžik mě zmerčil a začal na mě gestikulovat. Zahrál jsem výraz člověka, který ho vůbec nezná a myslí si, že je blázen. Naučil jsem se to od lidí, když jsem byl v Nové realitě. Chtěl jsem zjistit, co Tom vydrží. Nevydržel skoro nic. Nedokážu si ho představit v Nové realitě. Asi by za ten týden utrpěl těžkou psychickou újmu. Zvedl se ze sedadla a rval se uličkou až ke mně dozadu. „Hej Nicku, tady jsem.“, halekal téměř na celý autobus. Neměnil jsem svůj výraz i když někde uvnitř jsem se už smál. „Nicku, Nicku, Nicku, ty mě nepoznáváš ?“, zarazil se Tom. Usmál jsem se. „Znám tě, Tome. Jenom dneska nemam chuť na pohádku o Counterovi a tvojí sestře.“, odpověděl jsem a čuměl z okna. „Dobře, dobře.“, řekl Tom a vypadal trošku uraženě. Tom mě při vyprávění o Counterovi naučil hodně sprostých slov, ale poslední dobou se už opakoval. Viděl jsem na něm, že má potřebu něco říct, ale nemohl přijít co, když jsem mu Countera nepřímo zakázal. Dorazili jsme mlčky před školu a vystoupili. Opět mě čekalo pět poschodí, ale tuhle skutečnost už asi nezměním J. Přišel jsem do třídy a nechal pracovat cit a instinkt. Blížil se ke mně Steve. Váhal jsem mezi slovním, či fyzickým udoláním, ale zvolil jsem to slovní. Nechtěl jsem dělat až tak nápadné změny. Přiskočil ke mně, nadechl se a stačil říct pouze: “Tvoje a…”. Potom jsem ho přerušil: “Myslíš si, že mě to zajímá, že se nad tím pozastavím ? Ty kterej umí sotva nějaký scripta v debilnim jazyku na straně klienta bude něco říkat mě, když jsem odkojenej na Céčkovém jazyce na straně hostitele ? Promiň. Nikdo se tě neptal na tvůj názor, nicméně jsme všichni strašně rádi, že ses o něj s námi podělil.”. Odlčel jsem se a dodal: “Kakáči.” Steve nebyl schopný slova a kdyby okolo nebylo tolik čumilů, možná by se šel vybrečet do kouta. Teď jsem konečně začal cítit, že beru svůj život, do svých rukou. Nevím jak to bylo s těmi webovými stránkami, kdo z nás dvou měl lepší, nebo profesionálnější. Ale poslouchat tuhle Stevovu ódu na svojí dokonalost mě už nebavilo. A ještě k tomu jsem to byl já, kdo ho zasvětil do tajů programování webových stránek. Čekal jsem, že se setkám s odporem ostatních a že budu bombardován námitkami typu: „Ty ses dneska špatně vyspal nebo co ?“ apod. Bylo to právě naopak. Steve si to podle ostatních zasloužil. Dokonce to prý chtěli někteří udělat již přede mnou. Takže jsem se vlastně setkal s decentním úspěchem. Tím to ovšem vůbec nekončilo. Hned poté co při přednášce o Mikroprocesorové technice začal prof. Ursman kreslit na tabuli blokové schéma 32bitového mikroprocesoru začal na mě Marty halekat, že tam nevidí a začal si obkreslovat z mých poznámek. Na tom ještě není nic špatnýho. Ale začal mě buzerovat s tím, že to snad schválně zakrejvam a že píšu jak prase, protože nemůže přečíst slovo „paměť“ apod. Nevydržel jsem to. „Marty, nic proti tobě nemám. Ale řeknu ti na rovinu jednu věc. Lezeš mi s tím na nervy. Pořiď si brejle, když tam nevidíš“, řekl jsem. Marty se na mě měřivě podíval. Asi nevěřil, že jsem něco takového mohl říct právě já, kterému do té doby bylo všechno jedno. Ujistil jsem ho lehkým: „Dotazy ?“ Podrbal se rukou na bradě a zapřemejšlel. „Vlastně to není šptanej nápad.“, řekl. Druhý den opravdu přišel s výmluvným lístečkem, že je čekatelem na brýle šité tzv. na míru. Měl jsem radost sám ze sebe. Byly to maličkosti, ale čím jiným jsem měl začít ? Tímto způsobem jsem vyřešil základní nedostatky, které mi vadili. Zavedl jsem si zvláštní stránku se dvěma sloupci. Jeden měl nadpis: „Ron Berger“ a ten druhý „Já“. Pod Ronem Bergerem byli napsány všechny vlastnosti a skutečnosti, které jsem o něm objevil v Nové realitě a kterých jsem zároveň chtěl dosáhnout i já. Postupně jsem je zaškrtával od těch jednoduchých až po ty nejsložitější.

Po škole jsem potkal Billie. Tradičně jsem k ní nastoupil do auta. „Měla si pravdu. Zatím to všechno skvěle funguje.“, řekl jsem. „To je dobře.“, odpověděla a nastartovala motor. „Udělal jsem si tenhle list papíru s těmi věcmi, kterých bych rád dosáhl.“, řekl jsem a strkal jí pod nos cár se dvěma sloupci. „Hmmm. To je zajímavý. Doufám, že to zas moc nepřeháníš.“, řekla a usmála se. „Možná jo, ale čert to vem.“, dodal jsem. „Co je na řadě ?“, zeptala se. „Samostatný byt.“, řekl jsem. Tenhle bod jsem byl i schopný přeskočit, ale když se ptala, tak jsem ho klidně zmínil. „To je fakt dost těžký, zařídit si jako student vlastní bydlení.“, řekla a nevěřícně se na mě koukla. „Já vím. Tenhle bod chci stejně přeskočit. Vlastně tu takových bodů je víc. Je to závislý na penězích a těch zas až tak moc v naší rodině není.“, řekl jsem. „Budeš muset něco vypustit. Nejde se úplně přiblížit k životu Rona Bergera.“, řekla Billie. To mi přišlo divný. Ardon přece říkal, že Nová realita mi ukazuje, jak bych mohl žít, kdybych chtěl. To už jsem Billie nezmínil. Chtěl jsem na něco přijít sám, když to půjde. Billie mi zastavila před domem. Měl jsem celý den před sebou a nechtěl jsem ho mrhat seděním u počítače a vymýšlením nějakých nových aplikací, které stejně nikdo nebude používat, protože už je jich takhle mraky. Takže jsem jí pozval dál. Zvláštním způsobem se na mě podívala, ale potom pozvání přijala. Rozhodl jsem se jí ukázat náš dům. Byla z bohaté rodiny a já jsem čekal, že nebude moc nadšená z vybavení našeho domku. Ale na druhou stranu nepatřila k takovým lidem, kteří sociální rozdíl dávají znát. A jestli to někdy dělala, tak jí to Nová realita docela určitě odnaučila. Ukázal jsem jí postupně kuchyni, obývací pokoj, ložnici a další pokoje. Na konec jsem jí vzal do otcovi dílny. Asi jsem to tady ještě neříkal. Můj otec byl vyučený truhlář a práci se dřevem nadevše miloval. Samozřejmě to bylo znát všude kolem. „Kdo dělal tenhle nádhernej model ?“, zeptala se Billie. „To je Bartolomějská noc ve staré Paříži. Dělal jí táta.“, řekl jsem. „Tvůj otec ? Je to nádhernej kousek práce.“, řekla jako znalec a já se usmál. „Baví ho to. I nábytek v domě dělal on.“, dodal jsem jakoby nic. „Prosím ?“ „Nábytek, že dělal taky on, říkám.“, zopakoval jsem pro úplnost. „Živí se tím ?“, zeptala se Billie. „Ne, neživí. Dělá to pro svoje potěšení. Jeho dílo vidělo nanejvýš pár příbuzných. Nikdo jiný kromě tebe.“, odpověděl jsem. „Proč ? Tohle by mohlo vynášet spoustu peněz.“, řekla Billie s jiskrou v oku, která měla zažehnout plamen mého úsilí. „Myslím, že na to ani nikdy nemyslel.“, dodal jsem.

Ještě chvíli jsme se o tom bavili a potom jsem jí zase vyprovodil. Zbytek dne jsem strávil v hledání alternativních budoucností, v čemž jsem si v poslední době našel velkou zálibu. Život se mi od tohoto dne začal měnit. Ne tak rychle jako přišla Nová realita, ale za to vcelku znatelně. Okolí mě začalo chápat jinak než před tím, což mi rozhodně vyhovovalo. Postupně jsem zaškrtnul další věci, které mě život Rona Bergera přinesl. To nejznatelnější mělo teprve přijít…

Úroveň jedenáctá – Šance co se neodmítá

Jednoho dne, když už jsem se neprobouzel ospalej a s výčitkou, že mi něco uniklo, mě po škole odchytla Billie. „Potřebuji s tebou mluvit, Nicku.“, řekla tajemně a já vůbec netušil, co by mi asi tak milionářská holka chtít. „Co bys ráda.“, řekl jsem. „Je tu něco, co by ti mohlo pomoct splnit si svůj sen.“, řekla a táhla mě do parku, kde jsme si o tom mohli v klidu popovídat.

„Můj otec otevírá příští měsíc Diskant Wood Industries.“, řekla a odmlčela se. Nechápal jsem, co tím myslí. Napadlo mě, že se snad chlubí, ale to jsem zavrhl. To Billie nedělala. „Nechápeš ?“ „Bohužel. Myslím, že ne.“, řekl jsem. „Pamatuješ si, jak si mě pozval k vám domů ? Jak si mi ukázal otcovu dílnu ?“ „Pamatuju.“, přisvědčil jsem. „Diskant Wood Industries je menší továrna na věci ze dřeva. Budou tam dělat nábytek.“, řekla. „Co mi tím chceš říct ? Můj otec práci má.“, řekl jsem po krátkém zamyšlení. „Nejde o práci dělníka. Mluvila jsem o tom s otcem. Říkal, že jako jeho právoplatná budoucí dědička mám možnost se projevit a tak jsem mu řekla o tvém otci a jeho pracích, které mě u vás tak zaujali.“ „Vážně ?“, zeptal jsem se s malou pochybností, že si dělá srandu. I když to taky nebyl její styl. „No vážně. Řekl mi, ať ti tedy dám vědět a jestli má tvůj otec zájem, rád by ho můj otec navštívil a podíval se na jeho kousky.“, dokončila Billie. Nevěřil jsem vlastním uším. Tohle byla až moc pozitivní zpráva po všech těch letech stereotypu. Byla to opravdu šance, která se neodmítá. Hned ten večer jsem si s otcem na toto téma promluvil. Nejdřív se na mě trošku zlobil. Nechtěl, aby o jeho dílku někdo cizí věděl. Potom jsem mu začal říkat výhody toho, co jsem udělal. Reálnou alternativou bylo, že když se to bude panu Diskantovi, otci Billie líbit, může z toho mít užitek. Nakonec souhlasil a já přes Billie domluvil návštěvu pana Diskanta u nás už na další den.

Před naším domem zastavila nablýskaná stříbrná limuzína a z ní vystoupil decentní lokaj v livreji a otevřel panu Diskantovi. Ten vystoupil a rozhlédl se. Vypadal jakoby to tady kolem chtěl všechno koupit. Ale způsob jeho vyjadřování, jak jsem později viděl, tomu neodpovídal. Byl to vcelku normální, veselý pán kolem padesáti let. Šel jsem otevřít. Nahodil jsem ten nejvstřícnější pohled, co jsem dokázal, zřetelně pozdravil a pozval ho dál i s jeho poradcem, což byl údajně odborník na řezbářskou výrobu. Milionáři mají na každou věc nějakýho odborníka. Zavedl jsem je přímo do obývacího pokoje, kde už můj otec čekal. Billie je představila, protože jako jediná v místnosti oba dva znala. Můj otec si s panem Diskantem podal profesionálně ruku. Vlastně se choval celou dobu velmi profesionálně, mohu-li soudit. V životě jsem ho takhle jednat neviděl. „Takže proč jsme vlastně tady, pane Svansone.“, začal Diskant. „Moje dcera se zná s vašim synem. Říkala, že tady u vás jednou byla a viděla plody vašeho koníčka, řezbářství. Toho času já hodlám otevřít svojí novou továrnu na nábytek. Moje dcera jednoho dne všechny moje podniky zdědí, takže jí pomalu nechávám říkat svoje názory na moje rozhodování. Člověk se tak prý lépe učí. Moje dcera vaší práci ohodnotila jako velmi zajímavou a hodnotnou, takže jsem vám vzkázal, že bych ji taky rád viděl.“, řekl Diskant vyčerpávajícím způsobem. Můj otec mlčel. Ani se na to snad nic nedalo říci. „Abych mluvil k věci, pane Svansone. Hledám schopného člověka, který rozumí dalo by se říci dřevu na místo ředitele provozu. Abych vám to trošku přiblížil. Ředitel provozu v Diskant Wood Industries je hned po mě nejvyšší člověk v této společnosti. Já dřevu moc nerozumím, pane Svanson. Dostal jsem před časem typ, že dřevo se začíná vracet do módy a že se mi vyplatí do něj investovat, takže jsem neváhal.“, dokončil Diskant. Můj otec přikývl: „Rozumím.“ „To mě těší.“, usmál se pan Diskant, „Jistě ale pochopíte, že bych nejdříve rád viděl plody vaší práce, než bychom se dohodli na něčem konkrétním. To místo je dosud volné, pane Svanson.“, dokončil Diskant a lehce se usmál. Teď měl však můj otec trumf v rukávu na který mu Diskant sám přihrál. „Samozřejmě. Rád vám to ukážu. Třeba hned. Díváte se na ně. Jsou všude kolem. Nábytek, podlaha, strop. To všechno jsem dělal já. Ani jedna věc z toho co zde vidíte, není kupovaná.“, řekl můj otec a nesměle se pousmál. Diskant zpozorněl a nasadil si brýle, načež se začal rozhlížet kolem sebe. Ozývalo se uznalé pobrumlávání, které vyvrcholilo dotazem na Diskantova odborníka: „Co tomu říkáš, Georgi ?“ Georg chvíli mlčel potom uznale našpulil rty a řekl: „Jestli je pravda, to co říkáte a tyhle věci jste udělal vy sám, potom je třeba vyzdvihnout vaše schopnosti. Ovšem nejen řezbářské, ale i z designového hlediska je to velmi povedené.“, řekl Georg a kývl směrem k Diskantovi. Ten se usmál. „Mohl byste nám ukázat ještě něco ?“, zeptal se otce. Otec přikývl a vedl je do dílny, kde měl podle všeho další trumfy. Tam jsme s Billie nešli. Všichni tři se tam zavřeli a dlouho se nic nedělo. Čekali jsme v obýváku. Billie řekla, že můj otec udělal na jejího dojem. Za několik málo minut opět vyšli a všichni tři se usmívali. „Tohle se mi skutečně líbí.“, pochvaloval si pan Diskant a pohladil Billie po hlavě jakoby byla ještě malé dítě. „Bez jakýchkoliv dalších zbytečných jednání vám řeknu, že jste na mě opravdu zapůsobil jak to jen nejlépe šlo. Takže můžeme klidně rovnou přejít k formalitám. Měl byste o to místo v mé továrně zájem ?“, řekl Diskant a v jeho očích bylo vidět, že chce slyšet souhlasné ano. Můj otec se rozmýšlel. Hodil pohledem po matce, která se jen usmála a souhlasně pokývala hlavou. „Já myslím, že se určitě dohodneme, pane Diskant.“, řekl můj otec a podal si s Diskantem opět ruku. Krásný okamžik. Nejen pro mě ale pro všechny. Matka hned otevřela nejdražší pití co měla v ručně dělaném baru a připíjelo se. Ještě dlouho se připíjelo a vše pokročilo do takového stádia, že Diskant nabídl mému otci tykání. Samozřejmě ho otec slušně přijal. Cítil jsem potřebu Billie poděkovat. Nebýt jí, nic z toho by se nestalo. Jenomže jsem vůbec netušil jak to mám udělat. Otec neměl zastat pouze místo ředitele Diskant Wood Industries, ale pan Diskant mu svěřil i návrhy stylů pro různá odvětví. To se otcovi líbilo ještě víc. Konečně měl prostředky na realizaci svých snů…

Úroveň dvanáctá – Poslední položka

Uplynulo několik dní a můj otec přešel ze své dosavadní práce na novou. Uplynulo několik dalších dní a otec přesvědčil matku, že rodinu dokáže uživit jen ze svého platu, takže matka přestala pracovat. A uplynuly měsíce a několik dní a otci se splnil nový sen. Najednou byla naše rodina finančně zajištěna, až jsme tomu ztěží věřili. Otec koupil tu vilku ve vilové čtvrti od pana Diskanta, který jí víceméně nevyužíval. Splnilo se tak několik věcí najednou. Já jsem měl vlastní byt a otec vilu o které půl svého dosavadního života snil. To však ještě z daleka nekončilo. Otcova láska ke dřevu vynesla za první tři měsíce panu Diskantovi obrovský a nečekaný obrat, takže od něj otec dostal spoustu peněz navíc a k tomu ještě něco. Nezapomněl na mě a na tu náhodu, kterou jsem způsobil, když jsem vzal jeho dceru do našeho, teď mého, bytu. Ještě si pamatujete na to Bergerovo auto z Nové reality ? To BMW. Diskant se znal přímo s nějakým chlapem v Bavorském Dingolfingu, kde byla fabrika BMW. Takže zařídil, aby se jedno takové auto dostalo i do mé garáže.

Majetek nám hlavy rozhodně nezamotal. Dokonce jsme k sobě našli mnohem lepší cestu, než jsme razili před tím. Ani moje postavení mezi známými se nijak výrazně nezměnilo. Říkalo se, že mi peníze nestoupli do hlavy a že takových jako jsem já, je málo. Neměl jsem důvod machrovat. Všechno to byla jen náhodička, z kterou jsem se pomalu mohl ztotožnit a rozhodně jsem necítil potřebu nějak se vyvyšovat nad ostatní, když jsem tak lehce ke štěstí přišel. Pravda. Měl jsem i nepřátele, ale byli to jen samí závidící lidi, kteří prostě chtěli mít víc a nikdy nedokázali to co můj otec, který si to všechno zasloužil lety poctivé práce, kterou dělal vlastně jen pro své potěšení.

Takže jsem si postupně odškrtal věci, které jsem dřív ani nečekal, že se splní. Na papíře zůstávala jen jedna položka. Vlastně jsem pořád nebyl šťastnej. Souviselo to s tou poslední položkou. Myslel jsem na ní když jsem ráno vstával, když jsem seděl ve škole, když jsem obědval, když jsem šel spát a mnohdy se mi o ní i zdálo. Ty tři měsíce mě nedokázali vyléčit. Asi už tušíte. Poslední položka byla: „Russel Renevová“ …

Úroveň třináctá – Svázané ruce

Jak už jsem řekl. Pohled na ní jsem potřeboval. Jenomže ten samej pohled mě zabíjel. To se nezměnilo. Dosud jsem s nikým o Russel nemluvil. Ani nebylo s kým,  tedy kromě Billie, ale tu jsem tím nechtěl zatěžovat. Týhle holce jsem dlužil víc, než nějaké sáhodlouhé vyprávění.

Vzal jsem auto a jel okamžitě po škole k akademii. Dobře jsem si pamatoval v kolik Russel končí, takže jsem si logicky dal menší náskok. Zaparkoval jsem jako vždycky a vylezl z auta. Byl nádhernej den. Rozhlédl jsem se po malém náměstí a hledal Russel, která v tuto dobu měla teoreticky čekat na Rona Bergera. Čekala. Ještě jsem jí neviděl, ale už jsem cítil její přítomnost. Zvláštní pocit přirovnatelný možná k mravenčení a trémě dohromady. Přejel jsem zrakem ještě jednou celé náměstí, když jsem jí zahlédl. V tu chvíli někde uvnitř mě vybouchla nálož a mě se začali zvláštním způsobem podlamovat nohy. Nebyl jsem schopnej se hýbat a chvilku jsem tam jen tak stál a ani se na ní nechtěl koukat, aby to se mnou definitivně nešlehlo. To se nakonec nestalo. Podvědomí si trošku zvyklo, i když bylo znát, že jsem jí dlouho neviděl a že mi to skutečně chybělo. Šel jsem směrem k ní a cestou tak přemýšlel, co jí vlastně chci říct a jestli jí něco vůbec chci říct. „Nech se vést citem.“, zaznělo mi v uších a já se už o víc nestaral. Došel jsem až k ní, ale cit najednou vypověděl službu, když se na mě podívala. Zase ty hluboký, modrý, uhrančivý, hypnotický oči. „Prosím tě, nevíš kolik je hodin ?“, zakoktal jsem suchým a kolísajícím hlasem. „Vždyť máš hodinky.“, řekla a kývla na mojí levou ruku. Uvědomil jsem si, že má pravdu a zároveň že jsem vylízanej idiot. „Zastavili se mi.“, zachraňoval jsem trošku trapnější situaci otřepanou větou z amerických filmů 70. - 80. let. „Aha.“, ušklíbla se, jakože rozumí a podívala se směrem k horní části budovy školy. „Ty jdou úplně přesně.“, ukázala na věžní hodiny. Podíval jsem se na ně a dělal, že si přeřizuji hodinky. Současně jsem dělal, že se směju sám své prostotě. „Někdy si připadám, jako bych neuměl číst a psát.“, podotkl jsem s lehkým úsměvem. „Proto jsme tu my, kteří to většinou dovedeme, abychom pomohli vám, kteří si nejste zase až tak úplně jistí.“, odpověděla větou, která mě silně zaskočila. Nic podobného jsem od ní nikdy předtím neslyšel. Pravda. Vždy odpovídala zajímavou formou řeči a skladbou vět, ale nikdy to nebylo tak extrémě zvláštní, jako mi to připadalo nyní. Nebyl jsem schopen reagovat a v tom to bylo. Došlo mi to, proč mluví takhle a proč jsem jí tak nikdy mluvit neslyšel. Když jsem s ní totiž mluvil naposledy, byla moje a nikoho jinýho. Se mnou mluvila normálně a ostatní utírala právě touhle mluvou. Teď je karta obrácená. S Ronem mluví normálně a já patřím mezi tu spodinu, kterou utírá zvláštním stylem řeči. Proč to dělá, pomyslel jsem si. Asi není zas až tak dokonalá, jak mi to připadalo v Nové realitě. Jenomže v tom to není. Kdyby to bylo na mě samotném, zbavím se toho trápení jednou pro vždy a prostě zapomenu. Ale to prostě nejde. Ještě je tu moje druhé vnitřní já, které funguje trochu jinak a kterému bohužel neporučíš. Takže nezbývá, než trpět a při nejlepším přetrpět. A právě ten uvnitř mě říká: „Ona je jediná a i kdyby byla nedokonalá, jinou nechceš.“ Všiml jsem si, že už jsme oba dva dlouho nic neřekli a já tam pořád tak stojím. Rozhodl jsem se přejít do protiútoku. „Vlastně tu hledám jednoho člověka a vůbec netuším jak ho v tomhle zmatku najdu. Možná bys mi mohla pomoct.“, řekl jsem okamžitě potom, co jsem si vzpomněl na Bergerova spolužáka Scotta. „A jak se jmenuje tvůj kamarád ?“, řekla Russel. „Scott. Scott Pearson.“, řekl jsem klidně a potvrzujícně pokýval hlavou. Russel se na mě pomalu podívala. „Scotta Pearsona ? Toho náhodou znám. Měl by každou chvílí vycházet.“, řekla Russel. Dalo se z toho poznat, že čeká na toho člověka, co s ním sedí v lavici. Ani jsem nic jiného nečekal, i když jsem jí říkal v předvečer konce Nové reality, aby na mě nezapomněla. Asi to nebylo tak jednoduchý. První vyšel Ron. Poznal jsem ho už z dálky. Pořád jsem si ho vybavoval, jak je v naší třídě a vysvětluje mi, že tam prostě nepatřím. Russel si ho hned nevšimla, takže mu nešla naproti, z čehož vyplívá, že musel Ron přijít až k ní. No a tam jsem taky stál já. Chtěl jsem, aby si mě všiml. Aby zjistil, kdo mu v příštích dnech půjde po krku jako chrt. Chytil Russel kolem ramen a zabrousil pohledem na mě. V jeho očích bylo najednou vidět, že o něčem přemýšlí. Nebo spíš tápe, ale na nic nepřichází. Uhnul pohledem a odešel s Russel na parkoviště. Věděl jsem, kam přesně, protože jsem vedle něj parkoval. Můžete si tipnout, co má za auto. Kdo hádá, že to samý jako já, získává bod. Má ten samej BMW ve stejný barvě. Škoda že mě to zase až tak nepřekvapuje. Šel jsem přímo za nimi s jistým odstupem. Když došli na parkoviště, Ron se tak trošku vylekal při pohledu na dva, stejný, vedle sebe parkující auta, z nichž jedno bylo zaručeně jeho. To svoje poznal podle poznávací značky, to je jasné. Ale pořád koukal i na to moje a tak trošku vypadal zmateně. Jakoby ho kousalo to, že to auto má taky někdo jinej. Zřejmě nechtěl mít stejný věci, jako někdo o kom si myslí, že je třeba pod ním. Suveréně jsem je došel a vyndal klíčky z kapsy. Odemkl jsem svůj BMW, samozřejmě dálkově. Ještě jsem se otočil na ty dva a řekl Ronovi: „Moc pěkný vůz. Líbí se mi. Tobě ne ?“ Nasedl jsem, nastartoval a vycouval. A Ron s Russel tam stáli a Ron koukal, jakoby mu někdo ukradl med ze včelína. Nechtěl jsem si sázet, ale měl jsem dojem, že si mě Russel všimla, což byl pro mě úspěch. Všechno s ní teď byl úspěch. Vlastně jsem začal úplně odznova. Viděla mě dneska poprvé. Rozhodl jsem se tuto metodu aplikovat více a používat jí co nejčastěji to půjde.

Dal jsem si za úkol, že zjistím, jestli náhodou nezůstala nějaká zvláštní spojitost mezi mnou a Russel a jak na tom vlastně s Ronem jsou. Bez toho jsem nevěděl, jak hrát dál. Neexistovalo zrovna mnoho lidí, kteří mi mohli pomoci, takže jsem se rozhodl to vzít plně do vlastních rukou.

„Zavolám jí.“, napadlo mě. Číslo jsem znal, jenomže jsem vůbec netušil, jak začít takový rozhovor. Dobře jsem znal její aroganci vůči něčemu novému. Komukoliv bych řekl, co jsem chtěl udělat, vysmál by se mi do ksichtu a řekl mi, že jsem blázen. Asi jsem ale byl, když jsem to sluchátko zvedl a to číslo vyťukal do tý číselnice. Ozvalo se: „Prosim.“ To stačilo k tomu, aby mě to odrovnalo. Stál jsem u telefonu, držel si sluchátko u ucha a nedejchal. Panebože co jsem to udělal. A hlavně. Co udělám teď ? „Tto je Russel ?“, koktnul jsem a na sucho polkl. Ozvalo se souhlasné ano. „Tím hůř sakra.“, znělo mi hlavou. Bylo ticho. „Haló ? Kdo volá ?“, ozvalo se ze sluchátka. „Šílenec. Maniak. Sexuální uchyl.“, pracoval mi mozek na plnej plyn. Samozřejmě, že tohle jsem jí tam neřikal. Neřikal jsem totiž vůbec nic. „Nevim jak to mám říct.“, řekl sem po chvilce. „A kdo by to měl vědět. Já ?“, odpověděla. Její odpověď mě ani tak nepřekvapovala. Začal jsem si zvykat. „Víš, včera jsem tě zase po určitym čase potkal a něco se ve mně probudilo.“, vysoukal jsem ze sebe tak rychle, že jsem tomu ani sám nevěřil. Chvíli bylo ticho. Vysvětlil jsem si ho tím, že přemýšlela nad tím jestli má zavěsit nebo to ještě chvilku vydržet. „Kdo jsi ? Známe se ?“, řekla netrpělivým tónem. „Ne neznáme. Alespoň myslím. Snad od vidění. Jmenuju se Nick.“, odpověděl jsem už s trošku nižším tempem. „Od vidění ? A kde se vídáme ? Všimla jsem si tě snad někdy ?“, znělo to tak povýšeně až se mi chtělo s tím telefonem praštit. Za normálních okolností bych to asi i udělal, ale věděl jsem, že v normálním životě taková není. „Náhodně. Náhodně se vídáme, ale těžko sis mě všimla. Máš přece kluka.“, řekl jsem. „To teda mam. Znáš ho ?“, řekla. „Neznám. Copak musím znát tvýho přítele, abych ti mohl zavolat ?“, řekl jsem. Nic se neozývalo. Rozproudila se mi konečně zase krev v žilách. „Chtěl bych s tebou mluvit mezi čtyřma očima. Snažím se pochopit co se semnou děje. Cítím zvláštní bolest a úzkost. Pokus se mě prosím pochopit, pomoct mi.“, vydal jsem ze sebe to nejrozumnější co mě v tu chvíli napadlo. „Hmmm. Tohle si musim promyslet. To není jen tak.“, řekla a mě bylo jasný, že jsem to zvoral. Špatná volba slov ze mě udělala psychopata místo beznadějně zamilovanýho člověka. Zmohl jsem se už jenom na „promiň“ s přiskříplým přízvukem a zavěsil jsem. To byl začátek nejhorší depky v mém poměrně krátkém životě. Najednou mi před očima zkrachovalo tolik alternativních konců, až to nebylo možné.

Úroveň čtrnáctá – Vítr se dokáže obracet, když loď skutečně potřebuje

Rozhodl jsem se ten mindrák řešit. Dneska vím, že to byla chyba. Tedy chyba byla ten způsob, jakým jsem to řešil. Šel jsem se prostě, jak by řekl vesničan, ožrat. Dneska už nevim kolik jsem toho měl, ale asi dost, když to nevim. Vybafal jsem u toho krabičku silnejch cigaret, i když jsem nikdy před tím nekouřil. Samozřejmě že mi to žaludek vrátil i s úrokama v podobě oběda. Druhej den ve škole jsem podle toho taky vypadal. Totální, mrtvej brouk. Ležel jsem na lavici. Z jedný strany na mě tlačila kocovina a z druhý ta strašná bolest z depky. Nesnesitelný. A muselo to bejt fakt hodně vážný, když si toho všimli i ostatní. To nebyla otázka jen jednoho dne. To se vleklo tejden, než ke mně přišel Kid a řekl: „Takhle to dále asi nejde co ? Myslím, že si budeme muset promluvit.“, čímž mi ve skutečnosti už tak docela pomohl. S Kidem jsem o těchhle věcech mluvil už několikrát před tím. Dost dopodrobna se zajímavýma závěrama. Byl ten typ, kterej dokázal poslouchat a pochopit, protože mohl stejně tak jako já, stavět na těžce vybudovanejch základech v podobě zkušenosti. Navzájem jsme si často svěřovali svoje poznatky a zjišťovali, že se v řadě věcech shodujeme.

„Tak povídej.“, řekl Kid a já se teprve rozhodoval, jestli mu o tom všem můžu říct. Jak víte, pokoušel jsem se už před tím navázat řeč na Novou realitu, ale vždycky mě měli za schizofrenika nebo feťáka. Když jsem nad tím ale přemýšlel zpětně, jestliže by to nepochopil nebo alespoň neberal v potaz ani Kid, tak už asi nikdo na modrý planetě. Kid vždycky když se stalo něco, čemu nevěřil, vzal to prostě na vědomí, akceptoval to a hlavně: kalkuloval s tím. Přesně takhle to udělal i v tomto případě. Možná mi chtěl jen ulehčit, ale skutečně to pomohlo. Převyprávěl jsem mu všechno co se stalo, resp. co jste až jsem přečetli. Nebyl z toho moudrej. Řadu detailů jsem mu musel vysvětlovat a hodněkrát mu musel připomínat, že musí brát v potaz Novou realitu, které jsem byl podroben a kterou nedokážu ničím vysvětlit stejně tak jako on. Nakonec, jak už jsem řekl, se to povedlo. Pochopil a dá se říci, soucítil. „Takže co navrhuješ ?“, řekl jsem nakonec. Kid se zamyslel. „Ještě než něco navrhnu, rád bych ti řekl, že podle mě, ať se stane cokoliv, tohle nezměníš. Alespoň jestli jsem to správně pochopil.“, řekl a usmál se. „Dík. To si mi pomoh.“, přisvědčil jsem. „Takže bod první. Nezbytné navázání kontaktu. Bez toho se nehneme.“, řekl Kid. „Fajn. Jak to provedem ? Zkoušel jsem to.“, odvětil jsem. „Potřebuju trochu víc informací. A řekl bych, že ty taky. Co bylo, to bylo. Je třeba dát si s tím čas a práci a porozhlídnout se, co dělá Russel s Ronem, když jsou spolu. Musí tam být hlavní rozdíl mezi tím, co si s ní dělal ty. A na tom můžeme začít stavět.“, řekl Kid. „Fajn plán.“, pochválil jsem jeho snahu, ale přesně jsem nevěděl, co tím vlastně myslel. Teď už to vím. Věděl jak na to už od začátku. Můj nižší intelekt to bohužel nestačil vstřebat tak rychle. Důležité bylo, že se mi zase vrátila nálada. Konečně jsem zase mohl používat svojí tolik úspěšnou přetvářku a herecký schopnosti. Kdyby tomu tak nebylo. Stal bych se lehkou kořistí. Byl bych prostě moc nápadnej a nikdy bych nemohl uskutečnit to co jinak.

Po škole jsme sedli do auta a jeli k akademii. Celou cestu mě Kid bombardoval otázkami typu: „Jseš v pohodě ? Já doufám, že si v pohodě, protože jinak, jak říkáš, tě budu muset odtáhnout pryč.“ To měl vlastně pravdu. Stačilo zaváhání a byl jsem nahranej. Zastavil jsem u nádvoříčka, jako jsem to dělal v Nové realitě. „Nejdřív mi ukaž, která to je.“, řekl Kid. Chvíli jsme se oba rozhlíželi, přičemž Kid, při pohledu na nějaký opravdu slušný kousky, znalecky pokyvoval hlavou. „Támhle je.“, ukázal jsem ke kašně. „Kde ?“, splašil se Kid. „Támhle. Ta blondýnka u kašny.“, specifikoval jsem. Kid se chvíli díval. „Tohle bude těžší než jsem čekal.“, řekl a podrbal se na hlavě. „Je to kus jak hovado.“, dodal znaleckým tónem a chytil se za bradu. „To je všechno strašně hezký. Ale kvůli tomu tady nejsme, vzpomínáš ?“, sykl jsem. „Dobře, dobře. Takže ty říkáš, že s tebou sama od sebe prostě mluvit nechce.“, řekl Kid a zamyslel jsem. Mezitím jsem mu přisvědčil. „Tak to zařídíme jinak. Bude s tebou mluvit za přítomnosti svýho kluka.“, dokončil svůj geniální nápad Kid a mě zatrnulo. „Proboha jak to uděláme ?“, zděsil jsem se. „To nevim. Navrhuju zkusit je dva sledovat, jestli se náhodou nenaskytne příležitost.“, řekl Kid a pohodlněji se usadil. Věděl, že znovu přisvědčím, protože nemám jinou možnost uspokojovat své takřka úchylné potřeby. Za chvilku vyšel i Ron Berger. Znovu jsem viděl ten jeho dokonalej ksicht. Ten člověk měl neuvěřitelný charisma, které se ještě více zesílilo, když šel bok po boku s Russel. „Jééé, hele, podívej. Voni se líbají.“, podotkl Kid. Snad to dělal schválně nebo co. Neměl jsem žaludek, koukat se tam. Na druhou stranu, když viděl, že mi to leze na nervy, už to více nekomentoval. Pozorovali jsme je, dokud nenasedli do Ronova auta. Až potom jsem nastartoval motor. „Myslím, že to bude strašně nenápadný. Dva stejný Bavoráky za sebou, pojedou městem ke stejnému cíli.“, řekl jsem a podíval se na Kida. „Neřekl jsem, že v tom nebude háček.“, nadhodil si alibi Kid. Rozbalil si žvejkačku, hodil jí do pusy a mocně žvejkl. Po chvilce křečovitého sledování jsem si najednou uvědomil, že vím kam jedou. Odbočil jsem. „Co děláš ?“, splašil se Kid. Ujistil jsem ho, že vím co dělám. Chodili jsme tam s Russel a podle všeho tam s ní chodil i Ron dříve. Takový menší noblesnější bar. Napadlo mě, že i teď tam jedou. Znal jsem kratší cestu, takže jsem se po ní dal. Měl jsem tam odbytou tu nenápadnou situaci s dvěma stejnýma autama. Zaparkoval jsem trochu stranou, aby se Ron nevšiml mého auta. Nechtěl jsem ho přeceňoval, ale hned mi mu došlo, kdo sedí uvnitř, i když mě viděl jen jednou. Vlastně dvakrát, ale ten incident z Nové reality si nemůže pamatovat. Vlezli jsme s Kidem dovnitř baru a sedli si do takového nenápadného rohu. Kid mě trošku buzeroval za to, že jsem udělal nezodpovědný krok, ale můj instinkt mě nezklamal. Za slabých deset minut dovnitř vlezli i Ron Berger s Russel Renevovou a sedli si ke stolku zhruba uprostřed. „Co jsem říkal.“, kývl jsem na Kida. Ten se jen usmál. „A co hodláš dělat teď ?“, zeptal se. „Pokračovat v tvém plánu. To znamená: vyčkávat.“, odpověděl jsem. Bar byl v tuhle hodinu celkem prázdnej, takže jsme měli rozhled o všem co se kde šustlo. Jak jsem řekl, čekali jsme na příležitost. Ta přišla velmi brzy. Ron objednal pití. Za chvilku se k jejich stolu nachomýtl kluk, zhruba stejně starej jako Ron, Kid i já. „To vypadá na jednoho z těch Ronovo nepřátel.“, pomyslel jsem si nahlas tak, aby to slyšel i Kid. Chvíli tam u nich stál a rozmlouval s Ronem. Určitě žádnej pěknej rozhovor. Potom mu Ron zřejmě řekl něco nevybíravýho, takže na něj ten kluk prostě zaútočil. „Myslím, že se něco děje.“, okomentoval situaci Kid. „Taky jsem si všiml.“, řekl jsem a díval se vesele dál. „Možná bys měl něco dělat. To je šance.“, podotkl Kid a měl pravdu. Jenomže já jsem se chtěl ještě chvilku dívat, jak tam ten kluk s Ronem zametá. Víc to potom vyznívalo a abych pravdu řekl, dělalo mi to dobře. Ron byl absolutně mimo hru. Dostal první přesně na rypák, takže se mu zalili oči slzami a potom další do břicha, což ho paralizovalo. Potom už se z toho neměl velkou šanci dostat. Zvedl jsem se od stolu. Přistoupil jsem k nim a zrovna když chtěl Ronovi dát další pěstí do ksichtu, položil jsem mu ruku na rameno. Přesně jsem věděl co udělá a on mě samozřejmě nezklamal. Otočil se na mě a já mu jí bez rozmyšlení a varování vyťal co nejpřesněji na rypák. Zvolil jsem stejnou taktiku jako on. Začal slzet a nic neviděl. Částečné ochromení. Potom následovalo břicho, načež se sklonil. Potom kolínko a ránu do zátylku. Ležel. „Doufám, že si spokojen. Pokud to bylo příliš málo, stačí říct.“, vzpomněl jsem si na jednu větu z nějakého akčního filmu. Nic se neozývalo. Podal jsem Ronovi ruku a pomohl mu vstát. Pomohli jsme mu s Kidem z Baru. „Díky kámo.“, řekl Ron, když se trošku vydejchal. „Nemáš vůbec za co.“, řekl jsem. „Ale jo mam. Proč si mi pomoh.“, pokračoval Ron. Zapřemýšlel jsem. „Mnoho důvodů. Jak už jsem řekl, máš pěkný auto a potom, seš mi sympatickej a dokonce povědomej.“, dokončil jsem. Ron se na mě podíval. „Povědomej ? Já jsem tě viděl asi jenom jednou. Tenkrát na parkovišti u akademie.“, řekl Ron. Nastalo ticho. „Každopádně dík za pomoc. Já jsem Ron.“, řekl a podal mi ruku. „Těší mě. Nick.“, odpověděl jsem a podal mu jí taky. Seznamovačka byla za námi. Ještě jsem mu představil Kida jako svýho kámoše a on mi na oplátku představil Russel. Tam jsem zdůraznil, že jsem velmi poctěn. Celou dobu jsem se snažil přečíst z její tváře, co si zrovna teď myslí. Už to nebylo tak jednoduché jako před tím. Nemohl jsem v ní tak dobře číst. Jakoby se chovala pokaždé jinak v závislosti na svém okolí.

A bylo to za námi. První krok se povedl. Teď už konečně Russel věděla kdo jsem. Začal jsem nanovo a podle mého mínění, celkem slušně. Snažil jsem se prezentovat jako charakterní člověk. Kid říkal, že mi to celkem jde. Řada lidí tvrdila, že jsem dobrej v přetvářce. Ale já jsem tomu teď i věřil, takže to bylo trošku jinak. „Teď se znáte, to je pravda. Ale to je opravdu jenom začátek. Teď s ní musíš navázat kontakt. Nejlíp tak, aby si vybavila ten tejden, kdy si byl s ní. Je jasný, že si tě ona sama nevybaví, protože ona nebyla podrobena Nové realitě, ale její podvědomí si vzpomene. A mělo by spustit proces, kterej zařídí úspěch. Tedy za předpokladu, že s tebou tenkrát byla šťastná.“, řekl Kid. „Takže tomu mam rozumět tak, že když s ní navážu kontakt a svým chováním jí připomenu vlastně Ronovo chování ten tejden, její podvědomí si na to vzpomene a ona se nakloní blíže ke mně ?“, položil jsem otázku. „Přesně tak by to mělo být. Jestli ti můžu poradit. Udělej to jako Ron. Znáš trochu tý historie od Scotta, takže by ti to nemělo dělat velký problémy.“, dodal Kid. Něco na tom bylo. Když jsem si to zpětně uvědomoval a zase si vymýšlel ty alternativní konce, zjistil jsem, že by to mohlo klapnout. Čekala mě velmi těžká fáze. Možná zdaleka nejtěžší. Ale měl jsem chuť se s ní poprat…