Pochybnosti

            Ve tváři se mu zrcadlilo uspokojení. Napsal to moc pěkně… A výstižně. Ale… Ale možná, že to trošku přehnal. Přestřelil. Přestřelil? Už při psaní potlačoval ten pocit. Ano, nejspíš to tak je. Měl dát na svůj instinkt. Přestřelil.

            Ne, to už není jeho starost. S křečovitou bezstarostností nad tím mávnul rukou. Svojí práci už udělal, svojí zprávu odeslal a starost je pryč. Teď může klidně zapomenout… Ať žije svoboda!

            Svět byl stále takový, jaký si ho pamatoval.

            Netrvalo to ani tak dlouho, a začalo se to vracet... Jeho myšlenky se stále častěji sbíhaly v jenom bodě. Nemohl je přemluvit. Neposlouchaly ho… Za chvilku to bude stejné jako předtím… Jak je to možné? Proč se neozývá? Věděl to, věděl to moc dobře… Vysmíval se sám sobě. Bylo to nad slunce jasnější. Přestřelil.

            Nebylo to stejné. Bylo to horší. Nemohl myslet na nic jiného. Ostatně jako vždycky – sám sebe člověk neoklame. I když se snaží. I když se hodně snaží.

            Přišla zpráva. Zpráva! Nezdálo se mu to? Jako už tolikrát… Nemá cenu dělat si falešné naděje. Ne, je to zpráva!!! To stejně nebude ono. Radši to ani nebude číst… Ale, co když ano?? Musí se tomu postavit. Tak jdeme na to, o nic nejde…

            Není to ono.

            Asi opravdu přestřelil. Ale tak dlouho… Něco se děje. Tohle přece není normální? Nebo ano?? Ano, je to normální, to on přece ví… Je naštvaná. Nebo není? Co když zapomněla? Umřela? Zkouší mě? Co čeká? Nepíše, to je jediný fakt. Proč, to je to, oč tu běží…

            Přišla mi!!! Je tu! Konečně se to vyjasní! Tak rychle… Kde je moje zpráva? Co se stalo s mojí zprávou??

            Ach tak. Jen sen.

            Utrpení už bylo příliš dlouhé. Jeho život musí dostat nějaký smysl. Nový řád, novou naději. On nebude ten špatný. Teď hned jí napíše, musí se to vyjasnit. Pořádně a výstižně – už toho má dost!

Tak, moc pěkně to napsal… Po dlouhé době se blaženě usmál.

            Odeslal zprávu.