Úroveň čtrnáctá – Vítr se dokáže obracet, když loď skutečně potřebuje

Rozhodl jsem se ten mindrák řešit. Dneska vím, že to byla chyba. Tedy chyba byla ten způsob, jakým jsem to řešil. Šel jsem se prostě, jak by řekl vesničan, ožrat. Dneska už nevim kolik jsem toho měl, ale asi dost, když to nevim. Vybafal jsem u toho krabičku silnejch cigaret, i když jsem nikdy před tím nekouřil. Samozřejmě že mi to žaludek vrátil i s úrokama v podobě oběda. Druhej den ve škole jsem podle toho taky vypadal. Totální, mrtvej brouk. Ležel jsem na lavici. Z jedný strany na mě tlačila kocovina a z druhý ta strašná bolest z depky. Nesnesitelný. A muselo to bejt fakt hodně vážný, když si toho všimli i ostatní. To nebyla otázka jen jednoho dne. To se vleklo tejden, než ke mně přišel Kid a řekl: „Takhle to dále asi nejde co ? Myslím, že si budeme muset promluvit.“, čímž mi ve skutečnosti už tak docela pomohl. S Kidem jsem o těchhle věcech mluvil už několikrát před tím. Dost dopodrobna se zajímavýma závěrama. Byl ten typ, kterej dokázal poslouchat a pochopit, protože mohl stejně tak jako já, stavět na těžce vybudovanejch základech v podobě zkušenosti. Navzájem jsme si často svěřovali svoje poznatky a zjišťovali, že se v řadě věcech shodujeme.

„Tak povídej.“, řekl Kid a já se teprve rozhodoval, jestli mu o tom všem můžu říct. Jak víte, pokoušel jsem se už před tím navázat řeč na Novou realitu, ale vždycky mě měli za schizofrenika nebo feťáka. Když jsem nad tím ale přemýšlel zpětně, jestliže by to nepochopil nebo alespoň neberal v potaz ani Kid, tak už asi nikdo na modrý planetě. Kid vždycky když se stalo něco, čemu nevěřil, vzal to prostě na vědomí, akceptoval to a hlavně: kalkuloval s tím. Přesně takhle to udělal i v tomto případě. Možná mi chtěl jen ulehčit, ale skutečně to pomohlo. Převyprávěl jsem mu všechno co se stalo, resp. co jste až jsem přečetli. Nebyl z toho moudrej. Řadu detailů jsem mu musel vysvětlovat a hodněkrát mu musel připomínat, že musí brát v potaz Novou realitu, které jsem byl podroben a kterou nedokážu ničím vysvětlit stejně tak jako on. Nakonec, jak už jsem řekl, se to povedlo. Pochopil a dá se říci, soucítil. „Takže co navrhuješ ?“, řekl jsem nakonec. Kid se zamyslel. „Ještě než něco navrhnu, rád bych ti řekl, že podle mě, ať se stane cokoliv, tohle nezměníš. Alespoň jestli jsem to správně pochopil.“, řekl a usmál se. „Dík. To si mi pomoh.“, přisvědčil jsem. „Takže bod první. Nezbytné navázání kontaktu. Bez toho se nehneme.“, řekl Kid. „Fajn. Jak to provedem ? Zkoušel jsem to.“, odvětil jsem. „Potřebuju trochu víc informací. A řekl bych, že ty taky. Co bylo, to bylo. Je třeba dát si s tím čas a práci a porozhlídnout se, co dělá Russel s Ronem, když jsou spolu. Musí tam být hlavní rozdíl mezi tím, co si s ní dělal ty. A na tom můžeme začít stavět.“, řekl Kid. „Fajn plán.“, pochválil jsem jeho snahu, ale přesně jsem nevěděl, co tím vlastně myslel. Teď už to vím. Věděl jak na to už od začátku. Můj nižší intelekt to bohužel nestačil vstřebat tak rychle. Důležité bylo, že se mi zase vrátila nálada. Konečně jsem zase mohl používat svojí tolik úspěšnou přetvářku a herecký schopnosti. Kdyby tomu tak nebylo. Stal bych se lehkou kořistí. Byl bych prostě moc nápadnej a nikdy bych nemohl uskutečnit to co jinak.

Po škole jsme sedli do auta a jeli k akademii. Celou cestu mě Kid bombardoval otázkami typu: „Jseš v pohodě ? Já doufám, že si v pohodě, protože jinak, jak říkáš, tě budu muset odtáhnout pryč.“ To měl vlastně pravdu. Stačilo zaváhání a byl jsem nahranej. Zastavil jsem u nádvoříčka, jako jsem to dělal v Nové realitě. „Nejdřív mi ukaž, která to je.“, řekl Kid. Chvíli jsme se oba rozhlíželi, přičemž Kid, při pohledu na nějaký opravdu slušný kousky, znalecky pokyvoval hlavou. „Támhle je.“, ukázal jsem ke kašně. „Kde ?“, splašil se Kid. „Támhle. Ta blondýnka u kašny.“, specifikoval jsem. Kid se chvíli díval. „Tohle bude těžší než jsem čekal.“, řekl a podrbal se na hlavě. „Je to kus jak hovado.“, dodal znaleckým tónem a chytil se za bradu. „To je všechno strašně hezký. Ale kvůli tomu tady nejsme, vzpomínáš ?“, sykl jsem. „Dobře, dobře. Takže ty říkáš, že s tebou sama od sebe prostě mluvit nechce.“, řekl Kid a zamyslel jsem. Mezitím jsem mu přisvědčil. „Tak to zařídíme jinak. Bude s tebou mluvit za přítomnosti svýho kluka.“, dokončil svůj geniální nápad Kid a mě zatrnulo. „Proboha jak to uděláme ?“, zděsil jsem se. „To nevim. Navrhuju zkusit je dva sledovat, jestli se náhodou nenaskytne příležitost.“, řekl Kid a pohodlněji se usadil. Věděl, že znovu přisvědčím, protože nemám jinou možnost uspokojovat své takřka úchylné potřeby. Za chvilku vyšel i Ron Berger. Znovu jsem viděl ten jeho dokonalej ksicht. Ten člověk měl neuvěřitelný charisma, které se ještě více zesílilo, když šel bok po boku s Russel. „Jééé, hele, podívej. Voni se líbají.“, podotkl Kid. Snad to dělal schválně nebo co. Neměl jsem žaludek, koukat se tam. Na druhou stranu, když viděl, že mi to leze na nervy, už to více nekomentoval. Pozorovali jsme je, dokud nenasedli do Ronova auta. Až potom jsem nastartoval motor. „Myslím, že to bude strašně nenápadný. Dva stejný Bavoráky za sebou, pojedou městem ke stejnému cíli.“, řekl jsem a podíval se na Kida. „Neřekl jsem, že v tom nebude háček.“, nadhodil si alibi Kid. Rozbalil si žvejkačku, hodil jí do pusy a mocně žvejkl. Po chvilce křečovitého sledování jsem si najednou uvědomil, že vím kam jedou. Odbočil jsem. „Co děláš ?“, splašil se Kid. Ujistil jsem ho, že vím co dělám. Chodili jsme tam s Russel a podle všeho tam s ní chodil i Ron dříve. Takový menší noblesnější bar. Napadlo mě, že i teď tam jedou. Znal jsem kratší cestu, takže jsem se po ní dal. Měl jsem tam odbytou tu nenápadnou situaci s dvěma stejnýma autama. Zaparkoval jsem trochu stranou, aby se Ron nevšiml mého auta. Nechtěl jsem ho přeceňoval, ale hned mi mu došlo, kdo sedí uvnitř, i když mě viděl jen jednou. Vlastně dvakrát, ale ten incident z Nové reality si nemůže pamatovat. Vlezli jsme s Kidem dovnitř baru a sedli si do takového nenápadného rohu. Kid mě trošku buzeroval za to, že jsem udělal nezodpovědný krok, ale můj instinkt mě nezklamal. Za slabých deset minut dovnitř vlezli i Ron Berger s Russel Renevovou a sedli si ke stolku zhruba uprostřed. „Co jsem říkal.“, kývl jsem na Kida. Ten se jen usmál. „A co hodláš dělat teď ?“, zeptal se. „Pokračovat v tvém plánu. To znamená: vyčkávat.“, odpověděl jsem. Bar byl v tuhle hodinu celkem prázdnej, takže jsme měli rozhled o všem co se kde šustlo. Jak jsem řekl, čekali jsme na příležitost. Ta přišla velmi brzy. Ron objednal pití. Za chvilku se k jejich stolu nachomýtl kluk, zhruba stejně starej jako Ron, Kid i já. „To vypadá na jednoho z těch Ronovo nepřátel.“, pomyslel jsem si nahlas tak, aby to slyšel i Kid. Chvíli tam u nich stál a rozmlouval s Ronem. Určitě žádnej pěknej rozhovor. Potom mu Ron zřejmě řekl něco nevybíravýho, takže na něj ten kluk prostě zaútočil. „Myslím, že se něco děje.“, okomentoval situaci Kid. „Taky jsem si všiml.“, řekl jsem a díval se vesele dál. „Možná bys měl něco dělat. To je šance.“, podotkl Kid a měl pravdu. Jenomže já jsem se chtěl ještě chvilku dívat, jak tam ten kluk s Ronem zametá. Víc to potom vyznívalo a abych pravdu řekl, dělalo mi to dobře. Ron byl absolutně mimo hru. Dostal první přesně na rypák, takže se mu zalili oči slzami a potom další do břicha, což ho paralizovalo. Potom už se z toho neměl velkou šanci dostat. Zvedl jsem se od stolu. Přistoupil jsem k nim a zrovna když chtěl Ronovi dát další pěstí do ksichtu, položil jsem mu ruku na rameno. Přesně jsem věděl co udělá a on mě samozřejmě nezklamal. Otočil se na mě a já mu jí bez rozmyšlení a varování vyťal co nejpřesněji na rypák. Zvolil jsem stejnou taktiku jako on. Začal slzet a nic neviděl. Částečné ochromení. Potom následovalo břicho, načež se sklonil. Potom kolínko a ránu do zátylku. Ležel. „Doufám, že si spokojen. Pokud to bylo příliš málo, stačí říct.“, vzpomněl jsem si na jednu větu z nějakého akčního filmu. Nic se neozývalo. Podal jsem Ronovi ruku a pomohl mu vstát. Pomohli jsme mu s Kidem z Baru. „Díky kámo.“, řekl Ron, když se trošku vydejchal. „Nemáš vůbec za co.“, řekl jsem. „Ale jo mam. Proč si mi pomoh.“, pokračoval Ron. Zapřemýšlel jsem. „Mnoho důvodů. Jak už jsem řekl, máš pěkný auto a potom, seš mi sympatickej a dokonce povědomej.“, dokončil jsem. Ron se na mě podíval. „Povědomej ? Já jsem tě viděl asi jenom jednou. Tenkrát na parkovišti u akademie.“, řekl Ron. Nastalo ticho. „Každopádně dík za pomoc. Já jsem Ron.“, řekl a podal mi ruku. „Těší mě. Nick.“, odpověděl jsem a podal mu jí taky. Seznamovačka byla za námi. Ještě jsem mu představil Kida jako svýho kámoše a on mi na oplátku představil Russel. Tam jsem zdůraznil, že jsem velmi poctěn. Celou dobu jsem se snažil přečíst z její tváře, co si zrovna teď myslí. Už to nebylo tak jednoduché jako před tím. Nemohl jsem v ní tak dobře číst. Jakoby se chovala pokaždé jinak v závislosti na svém okolí.

A bylo to za námi. První krok se povedl. Teď už konečně Russel věděla kdo jsem. Začal jsem nanovo a podle mého mínění, celkem slušně. Snažil jsem se prezentovat jako charakterní člověk. Kid říkal, že mi to celkem jde. Řada lidí tvrdila, že jsem dobrej v přetvářce. Ale já jsem tomu teď i věřil, takže to bylo trošku jinak. „Teď se znáte, to je pravda. Ale to je opravdu jenom začátek. Teď s ní musíš navázat kontakt. Nejlíp tak, aby si vybavila ten tejden, kdy si byl s ní. Je jasný, že si tě ona sama nevybaví, protože ona nebyla podrobena Nové realitě, ale její podvědomí si vzpomene. A mělo by spustit proces, kterej zařídí úspěch. Tedy za předpokladu, že s tebou tenkrát byla šťastná.“, řekl Kid. „Takže tomu mam rozumět tak, že když s ní navážu kontakt a svým chováním jí připomenu vlastně Ronovo chování ten tejden, její podvědomí si na to vzpomene a ona se nakloní blíže ke mně ?“, položil jsem otázku. „Přesně tak by to mělo být. Jestli ti můžu poradit. Udělej to jako Ron. Znáš trochu tý historie od Scotta, takže by ti to nemělo dělat velký problémy.“, dodal Kid. Něco na tom bylo. Když jsem si to zpětně uvědomoval a zase si vymýšlel ty alternativní konce, zjistil jsem, že by to mohlo klapnout. Čekala mě velmi těžká fáze. Možná zdaleka nejtěžší. Ale měl jsem chuť se s ní poprat…