Dopis na rozloučenou

co na to říci..nevím.Je to moc dobře napsaný. T

S tím už jsem opravdu skončil. Taky proto jsem ten dopis napsal. Jinak díky za přání. Stejně to bylo zrovna to štěstí, které mi pomohlo.

Satánku tobě děkuji ještě více. Tvůj názor mě skutečně potěšil a hlavně se mi líbil ten symbolismus s kapkou. Musím říct, že máš skvělou fantazii. Byl to dobrý nápad: nastínit mi cestu. Snad nezklamu. Ještě jednou díky.

Good afternoon Spazer. Zdravím Tě chlape a hned předem mý odpovědi Ti musím vyseknout krutou pochvalu (jsi naprostej démon). Přesně tak, jak jsi to popsal to funguje a je fakt drsný, že ve Tvým věku už chápeš věci takto (což je velice dobře). Opravdu děkuju za Tvou velmi procítěnou reakci, založenou na skutečným poznání, který sis ovšem vydobil svým krutým dvouroučním údělem života v beznaději, ale rozhodně jsi nebyl sám. Jde spíš jen o náhled na věc, protože si člověk časem ty věcičky porovná v hlavičce trošku jinak, a přestaně hlavně lidi odsuzovat. Jsi hrozně chytrej, citlivej a nadanej človíček... a toho se drž, protože to kamsi vede: je to takovej obrovskej parket, pokrytej trávou tak zelenou, že s Tý barvy přechází zrak a příjemně pálí oči, a když zdvihneš hlavu vzhůru, tak uvidíš, krásný, blankytně modrý nebe, který Tě svou bezprostředností a lehkostí, jak po něm mráčky plují, dostane do naprosté radosti z obyčejných věcí.... najednou si uvědomíš, že není třeba hledat nikde jinde než v sobě a v tý už zatraceně dávno se přípomínající Mámě Přírodě, která se pořád snaží řvát do megafonů, znějících jak Niagáry, a všichni kolem, ať blíž či dál stojící či ležící, jsou k tomu hluší a slepí... oni totiž neslyší ten hukot a čirou, krásně perlivou, zurčící a stříkající (čisťoučkou a voňavou) řeku, která si dovádí mezi molekulami a atomy vzduchu, řítíc se do obrovský hlouky. Vona Cesta těch ttrrrrriliónů kapek sice končí pod kompaktní a zuřivě se chovající a uzurpující vodní hladinou, vztahující je ke dnu, jenže vony Ty kapky, pozvolna poznávájí, že jsou taženy ke dnu, pod který již není úniku a snaží se dostat vší silou nahoru a nadechnout se .... a to je závěr, protože ve chvíli, kdy se vynoří nad tu zatracenou hladinu, jednou provždy rozdělující vzduch a vodu, jako dva živly, který si odporujou a zároveň se doplňujou, hluboce se nadechnou, spatří zase to modrý nebe (který už předtím viděli, ale pod vodou na něj zapomněly /oni nebo ony - to je jedno -/) a už je nikdy nikdo nepřesvědčí, že pod vodou jim bylo líp. To všechno jenom proto, že "formou" vodní kapky je (voda), ale jejím obsahem je vzduch, kterej se prostě vžydky, ale vždycky bude drát nad hladinu, a pak už se nechá jen prostě unášet proudem a splyne s ním; jenže ty kapky potom vidí Modrý Nebe, a i to prokletý Dno, který je předtím vtahovalo A drželo za nohy, který vlastně ani neměly.... jenže teď už se na něj - to Dno - koukají z vrchu a nic mu nezazlívají, protože bez dna by ta krásná osvěžující a proudící voděnka neměla kudy, resp. po čem protékat.... A dost, já myslím, že seš dost chytrej na to, abys to pochopil a máš čas. Já byl v tvým věku taky zmatenej, ale to jsem byl ještě nedávno ..... a proč bych vlastně nebyl i teď. Podstatný je spíš to, že je mi to srdečně jedno - ale neposuzuju a HLAVNĚ neodsuzuju... - nedělej to taky a budeš daleko šťastnější. Není to tak dlouho, co mi o tom stejným vykládal můj (ne)vlastní Brácha (a on má vždycky pravdu, tomu věř, chicht). Ahoj a dík za námět k přemýšlení... myslím, že se ještě učteme...:-)))

dúfam, že si naozaj skončil s utápaním svojej duše v beznádejnej nádeji. Mučiť sa vlastnými myšlienkami je veľmi krutý trest za niečo čo si nespravil :) takže držím palce a želám rovnú cestu ku štastiu :)