Hurá na lyže!!!

Jestli patříte taky k těm divnejm lidem, kteří mají rádi zimu, tak si přečtěte tenhle ponurej příběh.

V těchto pohnutých dnech kdy si zima začíná uvědomovat svoji porážku, si ji uvědomují i všichni sjezdaři, běžkaři a ostatní vyznavači zimních sportů a aktivního odpočinku. Ti všichni dobře vědí , že už to nebude dlouho trvat a bělavá pokrývka na hřebenech hor neobstojí před hřejivými paprsky jarního slunce, a oni sejmou z nohou lyže a běžky, vyběhnou na zahradu a začnou se rýpat v hlíně. I v mém okolí se nacházejí takto postižení jedinci, kteří víkend co víkend vyrážejí do hor, aby tam aktivně odpočívali. V pondělí se vrátí a přesvědčují mě: "Člověče to ti byla paráda. Že ty taky někdy nejedeš s námi." Za argument, že nespatřuji nic úchvatného na tom zlomit si nohu nebo vaz, se mi jen posmívají. A vůbec se na veřejnosti prezentují, jako by se narodili s lyžemi na nohou. To já ne. Já jsem vyrostl v úrodné Polabské nížině a mám bezpečně zjištěno, že jsem se narodil zcela bos. Snad proto mě to nikdy k těmto sněžným radovánkám příliš netáhlo, a mým nejoblíbenějším zimním sportem je stavění sněhuláka. Na horách jsem byl pouze dvakrát v životě. Pokaždé na základním lyžařském kurzu. Naštěstí tehdy nebyl ani jednou sníh. A tak jen díky tomu jsem nebyl zahrnut do, již tak dost vysoké, celkové statistiky obětí lyžování za danou zimu. Ale jednou jsem se přece nechal umluvit a ve slabé chvilce přislíbil účast na jednom víkendu s pochybným programem. Když jsem zase dostal rozum, bylo už pozdě. Nezbývalo než se utěšovat, že třeba zase nebude sníh. Když jsme dorazili na místo, poznal jsem, že tentokrát ode mě matka příroda odvrátila svou vlídnou tvář. Kam oko dohlédlo bylo bílo. Moji průvodci rozhodli, že první den se budeme věnovat běžkaření. Vzdychl jsem a připjal si běžky. Zbytek dne jsem strávil tím, že jsem padal a znovu se vztyčoval a tak pořád dokola. Mé trápení skončilo, když se všichni ostatní shodli, že dneska to nestojí za nic, protože máme málo namazáno. Souhlasil jsem a šli jsme domů. Druhý den, krátce po tom co jsme vyrazili, si všichni začali stěžovat, že dneska to nestojí za nic, protože máme příliš namazáno. Ale výborně by se jezdilo na sjezdovce. Vzdychl jsem, zaměnil běžky za sjezdovky a vyrazili jsme k vleku. Původně jsem si myslel, že ta předlouhá fronta je na maso. Když jsem poznal, jak se věci mají ve skutečnosti, vzdychl jsem a ukázněně se zařadil. Následujících pět hodin jsem se snažil zabavit přemítáním nad tím, kolik práce dá lékařům dát mě zase dohromady, kolik kilo sádry na to spotřebují a zdali se jim to vůbec podaří. Přiznávám, že jsem i chvilku uvažoval o výhodách pohřbu žehem. Když jsem vymyslel, co bych komu odkázal, kdybych něco měl, konečně na mě došla řada. A tehdy konečně zasáhla prozřetelnost, vtělená do výpadku hlavního motoru. Službu konající mechanik se k nám přiblížil klátivým krokem a oznámil, že dneska už to nepoběží. Všichni čekající začali projevovat rozhořčení a stěžovat si, že to dneska nestojí za nic. Já jsem si oddechl. Můj mladý život byl zachráněn. A tak jsem si z návštěvy hor přivezl jen pořádnou rýmu od čekání ve frontě a nezapomenutelné zážitky. Ale přesto, když mi všichni v pondělí ráno začali tvrdit:"Člověče to byla paráda. Ty bys měl s námi jezdit častěji." Odpověděl jsem bez váhání: "Ani náhodou pánové. Co kdyby příště vlek nepřestal fungovat."

---