Dvě hodiny vedle Betty

Doufám, že se níže zmíňovaných osob nijak nedotknu.

Tak jsem si zase ráno v 7:47 pozdravila pány v naší kanceláři, zapnula počítač jako každý den, spustila Out look, Word a Písmáka. Vždy nejdříve spustím Word jako krycí plentu. Zadám jméno, heslo, mrknu na zprávy, co nového přibylo. Nejdříve projdu auditoria. Hm, Betty nám tu nechala nějaký kulturní odkaz. Proč jsou všechny akce v Praze, chce se mi zaplakat, a v tu ránu mi blýsklo v očích. Betty, Esprit, autorské čtení! Ještě tam snad bude čtrnáctého a já nadskočím na své, byť s kolečky, přesto nepojízdné židli. 14. dubna! Ano, ne, to snad... Osud na mě není tak zlý. Honzíčku, já vím, že nemáš rád mé internetové přátele, ale jestli tvoji sestru do té Plzně na autobus směr Paříž povezeme, tak si tuto příležitost století nenechám ujít. Někdo možná nepochopí mé šílené nadšení, zvláště pak Pražan. Pro většinu z vás jsou tyhle drobné akce jeden večer z milionu. Pro mě je tato drobná akce jediný večer z milionu. Představte si, že je vám patnáct a jste nevolník u pánů, kteří, zamykaje vás v cele, neustále opakují, že to s vámi myslí dobře. Není mi zdaleka patnáct, avšak okolnosti a vzdálenosti mě nutí trávit víkendové i jiné večery doma u televize, nebo jako vrchol kultury zajít do hospody se třemi stoly: 1) trvale opilí, 2) rádoby opilí nezletilí, 3) náš stůl, kde zůstáváme tři a ke kterému si nikdo nepřisedá, protože nemá proč. Jednou náš kamarád (třetí u stolu) dokonce z této nejmenované hospody utekl, protože prostě psychicky neunesl tíhu myšlenek jeho vrstevníků. Tedy právě z těchto a dalších důvodů mě hodně záleželo na této hodince v plzeňském Espritu. Honza opět utržil pár dobře míněných ran od svého otce, ale nakonec naložil sestru, její tří a půl tunový kufr a cestou i moji maličkost a už jsme to svištěli na Plzeň. Ještě, že jsme dorazili s hodinovým předstihem, neboť oprava kufru, která následovala hned po jeho vyproštění na parkovišti, nám zabrala minimálně další půlhodinku. Autobus už tam měl být. Nebyl. V šest měli odjíždět, autobus nebyl. Nakonec jsme se přece jen dočkali. Popřáli jsme Terezce lepšího smrada nežli minule a utíkali pryč. To bylo čtvrt na sedm. Do očekávané sedmé hodiny, kdy Martina alias Betty se svojí spoluklubovkyní Zuzkou z Chodova měla začít předčítat své výtvory, jsme se ještě stačili pohádat a naštěstí i usmířit. Seděli jsme v ne zcela zaplněné mini kavárničce Espritu a já šilhala po přítomných, která z nich je ta osoba očekávající snad mé oslovení. Uslyšela jsem zvolání Martino a pochopitelně se otočila. Ta vysoká, dospěle vypadající slečna nebo paní s osobitým hlasem? Jó, komunikace pomocí němých slov je pro mě přece jen snazší než osobní seznamování. Rázem jako bych ji vůbec neznala. Člověk jaksi podléhá svým iluzím vytvořeným na základě několika přečtených děl a pár vyměněných řádcích. I já se jevím zcela jistě naprosto jinak na do jisté míry anonymním Písmákovi a při osobním kontaktu. Na živo mě opouští jistota a najednou si musím říct, vždyť je to taky normální člověk jako ti, které potkávám. Není to žádný zvláštní druh vyskytující se jen na Písmáku. Tak jsem se tedy těšila na povídky. Druhé housle a Masque jsem si pamatovala. Smála jsem se dopředu. Ostatní mě také potěšily. Moc. O to víc, že i Honzíček se, sice zpočátku nějak kradmo,usmíval. Později se svěřil, že se bál, že to je nějaký internetový blázen. Jak se pozná internetový blázen? Martina se střídala se Zuzkou, která nás nejvíce zaujala dvěmi posledními básněmi v próze. Škoda jen, že Zuzčina poezie jaksi zapadla. Když tři slova z deseti přehluší servírka z účtem, požitek se vytrácí. Čtení bylo proloženo zpěvem a hrou na kytaru. Veselé duo mladíků mě překvapilo. Opět jsem okusila tu sílu, když je všechno živě. Nesmím zapomenout ani šestnáctiletou sestru Martiny, která mě dostala svojí útržkovitou hrou na klavír. Přesvědčila jsem se, že opravdu miluji, když někdo hraje. Tolik bych to chtěla umět. V devět vše skončilo. Konečně jsem oslovila Martinu. Neměly jsme na sebe moc času. Jeden krátký rozhovor, který mi nezkazil iluzi, že Martina je fakt příjemný člověk. Byla jsem za to ráda. Honzík do putovní kroniky poděkoval za krásný večer a jeli jsme zpět do našeho světa. Díky za ten večer, snad nebyl poslední.

---