Daemoon 1

toto je první díl epické ságy o školácích čarodějích a ukrutných démonech veškeré nefantasysty varuju: je to pouze výsledek mých manio-hrdinálních tužeb, žádná literatura protože je ještě k tomu ukrutně dlouhá, pokračování příště (podle ohlasů)

Dnes jsem se probudil. Při vyučování! V ruce svíral grimoár... Proč? To nemám zdání. Učitel vyvolal mě abych ukázal, jak jsem se naučil kouzlo co přikázal. Přišel jsem k tabuli před celou třídu, do ruky vzal jsem si magickou křídu. Kreslil jsem pentagram s runami dokola, v hlavě si představil obrázek sokola. Slova moci vzkřikl jsem se vztaženýma rukama. Najednou se posluchárna zaplnila ptákama. Jestřáb, sokol, káně, orel, za strašnýho zmatku, přes studenty, učitele, hledali ven zkratku. Učitel jen mávl rukou, a zmizeli ptáci. Jako vždycky jsem byl třídě jenom pro legraci. Hlavně malá Silvana, oči laně, jazyk hadí, premiantka naší třídy. "Co jí na mě sakra vadí?" Učitel klepl mě magickou holí, a já jsem předstíral, že to nebolí. "Tak to koukej zkusit znova ty dubová hlavo. Ať tentokrát nezkončíš se vyvolanou krávou." S runami dal jsem si obzvláště záležet. Chtěl jsem svý myšlenky nechat si uležet... Pak uprostřed zaklínadla zapoměl jsem slova. Tak zarudlý v obličeji, zkoušel jsem to znova. Po zádech stékal mi pramínek potu. "Ať zas neudělám nějakou botu!" Vydech jsem s úlevou. Všechno se povedlo... Učitel zaječel: "Vypadni nemehlo!" Předčasným výdechem sfoukl jsem křídu... A boty lítaly přes celou třídu! Hůl se na mě sama snesla, v záplavě zlých ran. Uhýbal jsem jak se dalo, do všech možných stran. Ještě nikdy jsem tu nebyl takhle strašně bit. Stejně jsem se neodvážil vykouzlit si štít. Celá třída měla z toho děsně velkou legraci. Škodolibě sledovala učitele při "práci". "Démon by si ho tak vzal!" Vrátil jsem se do lavice. Tupá bolest vystřelila až do hlavy od zadnice. Mnohem víc než moje rány bolel mě ten smích... Učitel jen mávnul holí. Každej radši ztich. Naštěstí to ale byla už poslední hodina. Doufal jsem, že den neskončí stejně jako začíná... *** Žil mocný kouzelník v odlehlém hradu, přátelství oplácel, a trestal zradu. O zábavu i problémy neměl vůbec bídu, na starosti měl on celou studentů čar třídu. I když byly prázdniny, tahle třída měla dohnat měsíc zameškaný. Smůla tomu chtěla. Dál taky kouzelník pro Jasnou stranu, hlídal do podzemí zamčenou bránu. V podzemí strašlivá temná zlá stvoření, zavřená seděla ve věčném vězení. Sluhové temnoty, vždy když byl pryč, snažili se najít od brány klíč. Marně však tam dole hledali způsoby, jak bránu otevřít a nabýt svobody. Pak jednou kouzelník udělal chybu. K večeři usmažil zkaženou rybu... V horečkách ulehl a žádní žáci, neměli ponětí o jeho práci. Můrami trápen a stínů se děsíc. Noc ještě očernil démonů měsíc... Ochraná kouzla v kovu té brány, slábla až podlehla zlu temné strany. Pod pláštěm noci temné jak obavy, vyběly z otvoru nestvůrné postavy. Skryly se ve stínech, skrz srdce zradu. Tiše se rozlezly po celém hradu. Vítězství šlo lidem fakt těžko věštit. Bohové začali kostkami chřestit... ***

---