Král karmínový

Ano.

Je šero a není to jen kvůli tomu, aby šero ,které jsem nechal vzniknout, navodilo šerou atmosféru. Je šero, protože je skutečné.

Na parapet bičuje déšť do mrtvého holouběte, které tam v předešlý den nebylo. .....Jako hrozivý doklad o konci bytí. A také jako hrozivá možnost kanadského žertíku psychopatického kulisáka.

Med mi stéká od konečků prstů a zpomaleně naráží na vlas levného koberce, který ač několikráte děděn,  nepozbyl své zvláštní uhrančivosti.

Není nic , co by zdůvodňovalo moji potřebu vnímat fyzický pád toho produktu včelstva a není ani nic ,co by mě donutilo ten strašný upatlaný proces zastavit.

Tíseň se stupňuje.

Jsem jen takové ubohé nic v moři lásky k ní. Jen schnoucí stvol jedovaté byliny , která přišla o svůj odporný květ. Má schránka evokuje pocit absolutního milostného kýče skandinávského intelektuálního filmu.

Konfrontuji se s mrtvým holubem. Náš dialog není tolik úspěšný, ale oba přinejmenším neměníme v průběhu hovoru své názory.

Bičující přívaly vody udělaly z jeho těla hroudu slepeného peří.

Obrovský pocit zmaru. Mám tendenci vytvořit nějakou pointu z této chvíle. Hledám souvislost mezi holubem, medem, sebou a ní......pláču.

Mé slzy ale nepláčou....jen odtékají z kanálků očí mého naprosto nehybného obličeje. Tíseň mizí a v nitru se rozprostírá jakýsi neurčitý plochý prostor. Model apatie....

Zaostřím zrak na střechu protějšího domu a vidím několik strakatých holubů krčících se pod nádherným secesním komínem.

Tikot hodin v pokoji restartuje moje vnější vjemy a vyplaví neskutečnou úlevu nad čímsi neurčitým. Čas.  Je to tak směšné.

Měl by mě děsit a stává se mým přítelem. Mým spolubojovníkem.

Utírám si reflexně slzy medovou dlaní a cítím, jak hustá kapalina vytváří masku na mé tváři.  Vstávám ze židle a vztekle si utírám obličej do rukávů. Zavírám sklenici od medu a jdu k oknu.

Slyším šum deště a vnímám poslední boj holubí tělesné schránky, která pod tíhou naplavené vody přepadává přes římsu domu.

Okamžitě se otáčím , beru do rukou sklenici medu a otvírám ji. Otevřu okno a pomalounku na mrtvého macerovaného holuba nalévám sladkou temnou hmotu. Pohyb holuba se okamžitě přerušuje.

Vytvářím tu nyní podobu zrůdného obřího jantaru, který vězní smutek existence. Výsledek "procesu".

Přestává pršet. Cítím čistý, vlhký vzduch sycený kouřem z místní pizzerie. ...Zavřu oči. Nejsem sám. Jen když je otevřu.

Pomalu se otáčím a vidím na židli, na které jsem seděl , živého holuba. Vypadá, jako ten na římse.

Ne.....mýlíte se . Neotočím se.....