Kocovina

Kapky deště dopadaly na okenní parapet. Probudil se v posteli vedle cizí ženy a marně si snažil vzpomenout, co se večer stalo. Hlavu měl otupělou kocovinou, v puse vyprahlo jak na Sahaře. Co je sakra dneska za den? Neměl být náhodou v práci? No jo, ale co vlastně je jeho práce? Jak se jmenuje? Kdo je? Vedle koho to leží? V hlavě jen tupá bolest a strašlivá černá díra. Začínala se ho zmocňovat panika. Tak dost! Vstal a šel se napít. Vzal ze dřezu nějakou skleničku, naplnil ji po okraj vodou z kohoutku a obrátil ji do sebe, pak ještě druhou, třetí. Rozhlédl se kolem, ale absolutně nic nepoznával, všechno mu bylo dokonale cizí. Vzal do ruky jednu z fotek na poličce. Byla na ní ta slečna, která se oddávala spánku v posteli a kupodivu vedle ní byl on. Tulili se k sobě jako dvě hrdličky a zvesela se zubili do objektivu. Nic nechápal, ale začínalo mu to být jedno a dokonce ho to začínalo bavit. Jeho paměť byla jako čistý list papíru, ale přitom, jeho osoba nebyla na světě cizí. Již nějaký čas byl kolečkem v soukolí společnosti, jeho skutky byly zapsány v paměti druhých, ale on sám byl jako znovuzrozený, nová bytost. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že se znovu narodil. Vzal svůj starý život, který ho přestal bavit, zmačkal ho jako list papíru a hodil do koše. Pak spadl z nebe, ano, prostě spadl z nebe, nevěděl čí je, ale souhrou náhod spadl do postele zrovna k týhle krásný slečně. Na chvíli si vypůjčil život někoho cizího. Až ho to přestane bavit, najde ten koš, kam zahodil svůj život, pěkně ho narovná a naváže tam, kde skončil. Uprostřed místnosti stálo obrovský akvárium., v něm si rozverně plavalo hejno různobarevných rybiček. Jako by ucítily, že je někdo pozoruje, zastavily svoje hemžení a zadívali se na něj. V ten okamžik se zastavil čas. Do očí mu koukalo celý hejno rybiček a on cítil, že se naladil na jejich duševní vlnu. Dotkl se stěny akvária a rázem byl jednou z nich. Všude kolem byla spousta řas, z rohu utíkaly malý bublinky vzduchu. Chvíli se honil s ostatníma, ale pak ho ta bezduchá hra omrzela. Nechal se jednou z bublinek vyvést jako výtahem na hladinu a proměnil se zpět do své původní podoby. Začínal mít hlad. Natáhl na sebe kalhoty, který našel pohozený na zemi, z rohu vylovil svůj svetr, ale byl vlastně jeho? V tu chvíli mu to bylo jedno. Prostě na sebe natáhl kalhoty a svetr a vyšel ven. Mezitím přestalo pršet a vzduch krásně podzimně voněl. Pod nohama mu šustilo listí a do jeho blonďatýho vrabčího hnízda dopadaly poslední kapky ze stromů. Zamířil rovnou do pekařství na rohu ulice, kde prodávali nejlepší koblihy ve městě. Teda, aspoň si to myslel. Celý město mu v tom podzimním oparu připadalo jako vystřižený z pohádkový knížky. Všechno bylo tak krásně cizí a anonymní. Ospalý nádherný zamlžený město. Najednou měl pocit, že mu všechno patří. Je to jeho, aspoň pro tenhle okamžik. Ten už mu z hlavy nikdo nevezme. Koupil pět krásně voňavejch a nadejchanejch koblih a vracel se zpátky do bytu, odkud přišel. Ten byl stále ještě tichý a stejně útulný jako před chvílí. Nic se tu nezměnilo. Dal pečivo na talíř, uvařil kafe a šel k posteli. Na chvíli se zastavil a pozoroval spánek. Pak ho zaujal její obličej. Ze spaní se lehce usmívala. Ani se mu ji nechtělo budit. Bylo mu to líto, chtěl, aby takhle zůstala na vždycky a on se na ní mohl dívat. Lehounce ji políbil na čelo a ona se probudila. Protřela si oči, usmála se na něj, napila se kafe a začala ho líbat. Nijak se nebránil, upustil koblihy a nechal se unášet svojí vášní. Chutnala po kafi a on si najednou uvědomil, že tu chuť zná. Chutnala takhle přece každý ráno, když se s ním loučila a odcházela do práce. Byla to přece Jana z kavárny za rohem, on je Petr a ona čeká jeho dítě. Pak už zaslechl jenom sprchu, to když se sprchovala po jejich raním uvítání novýho dne, za pár okamžiků se ozvalo jenom ahoj. Zaklaply se domovní dveře. A svět byl zase šedivej a stereotypní. Ale už ne tolik jako předtím. Něco se změnilo. Někdo se znovu narodil.