Jak se Konrád naučil krást

Byl jednou jeden malý Konrád, který byl docela obyčejný chlapec. Jelikož však jeho rodiče byli často velmi zaneprázdněni, nevěnovali Konrádovi tolik pozornosti, kolik by potřeboval. Proto se také Konrád dostával do všelijakých problémů, které si ale mnohokrát ,pro jeho dětský rozum, ani neuvědomoval a myslel si, že je to legrace.

            Vždy po večeři maminka posílala Konráda do koupelny, aby se umyl než půjde spát. To si však Konrád jednoho dne řekl:“proč já bych se  měl každý den mýt, vždyť jsem také svoje rodiče ještě neviděl, že by se myli a jsou spokojení“. Po tomto krátkém zdůvodnění se Konrád rozhodl, že se také přestane mýt a bude si raději hrát s hračkami.            Aby však nikdo neprokoukl jeho podvůdek, občas pouštěl vodu,čímž uvedl rodiče do mylného přesvědčení že se jejich hodný syn koupe. A tak si Konrád, místo koupele, hrál s jeho oblíbeným kouskem dřeva, které před rokem našel v lese, když byl s dědečkem hledat houby. Představoval si, že je gladiátor a jeho dřevíčko je meč, kterým stíná jednu hlavu za druhou. Nedával jeho hře žádný význam, jen radostně sekal a oháněl se s dřívkem kolem sebe. Ano, Konrád byl šťastný a byl vždy nedočkavý, až se bude zase moci po večeři jít umýt. Možná si myslíte, že po krátké době někdo musel přijít na Konrádův podvůdek, ale věřte, že jeho rodiče si ničeho nevšimli. To víte, oni měli na svého syna velice málo času a tak si ani nevšimli, že začíná trošku smrdět a barva jeho kůže se postupně mění. Spolužáci ve škole však byli o něco pozornější a brzy správně označili viníka mírného zápachu ve třídě. Po měsíci nemytí už měl Konrád celou lavici pro sebe a za měsíce dva si vysloužil přezdívku Smrádek. Byl ovšem statečný, protože si byl vědom života utrpení gladiátorů a tak snášel všechny nesnáze se zdviženou hlavou.

            Když uběhlo už půl roku, Konrád opět seděl v koupelně vyčerpán po náročném boji. Byl úspěšný, možná překonal svůj rekord, ale nesmál se. Už to nebylo jako dřív, kdy úměrně s padající hlavou či rukou rostla jeho radost. Nevěděl, co se s ním děje, ale věděl, že kdyby pokračoval v sekání hlav, lhal by jen sám sobě. To nechtěl. Vše jednou musí skončit a tak vzal dřívko a šel s ním k záchodu. Zhluboka se nadechl a zlehka dřívko upustil jako by to bylo pírko. Pozoroval jak se vznáší vzduchem a dosedá na vodní hladinu. Zavřel oči a zatáhl za splachovadlo. Věděl, že už může vydechnout, protože je konec.

            Ano, opravdu konec byl, ale jenom s dřívkem. Co však Konrádova špinavá kůže? Konrád se ji snažil umýt, avšak marně. Byla tak ztvrdlá jako by to byla hroší kůže. I ta barva byla velmi podobná. Konrád se rozbrečel a rychle běžel za rodiči, kteří se jako obvykle dívali na televizi. Ufuněný Konrád řval:„Já smrdím, já smrdím“. Na to mu hbitě matka odpověděla:“No však to je cítit. Jdi raději spát!“. Tatínek byl však přívětivější a řekl:“Pojď ke mně ty můj mazlíčku“. Jakmile se však Konrád přiblížil tak tatínek vykřikl:“No fuj, ty ale smrdíš! Ale neboj já mám v koupelně takovou voňavku. S tou když se namažeš tak nikdo nepozná tvoji pravou vůni. A tak od toho dne si Konrád mazal svoji hroší kůži voňavkou. Čas běžel jako voda a  14. červen byl už za dveřmi. Ano 14. červen, ten zázračný den, kdy se splní každé  dětské přání. Toho dne nemyslel Konrád na nic jiného než na svoje přání, aby jeho hroší kůže z něho spadla. Večer ještě než šel spát zařval:“Já, Konrád si přeji, aby moje hroši kůže už nebyla hroší, ale aby byla lidská, tedy jako dřív, nehroší. Pokud se tak stane, slibuji, že se každý den budu poctivě mýt, abych nesmrděl jak prase“. Pak usnul.

            Když se Konrád ráno vzbudil, to nebudete věřit co se mu stalo. Ano, opravdu jeho hroší kůže ležela vedle něj a on měl krásnou kůži jako dřív. To bylo ale radosti. Maminka se smála, tatínek se smál, no a samozřejmě Konrád byl také štěstím bez sebe. Nejen že měl kůži jako dřív, ale také hroší kůže, která byla vedle něj na posteli se nechala znovu obléknout a tak Konrád už věděl, za co půjde na maškarní bál. A co dál? Dál si Konrád myl svou kůži každý den a byl spokojený, tedy do té doby než spadl do dalšího průšvihu, ale o tom až příště.