Dopis na rozloučenou.

Vím,že psát jako svůj první příspěvek Dopis na rozloučenou,je poněkud divné a asi to vyznívá směšně,ale je to kratičké a já nemám na nic delšího zatím čas.

Neumím to.Pořád mi to nejde. Snažím se,jenomže čím víc se snažím,tím míň mi připadá,že to k něčemu je. Asi se ze mne stává schizofrenik. Ráno se probouzím s duší vyplašeného člověka,kterému Bůh nedovolil být sebevědomým,ale i přesto se nechce jen tak snadno vzdát.A tak se snaží. Večer však přivítám jako kritický pozorovatel sebe sama hledící na trosku,na ubohé nic,jenž si s trpkostí v duši musí přiznat,že objekt jeho kritiky se nenarodil do správné doby. Nevidím nikde východisko.Nemůžu pro svůj život najít prostor.Asi se ztrácím sama sobě,ikdyž to,co skutečně chci,je nalézt svou vlastní identitu.Skutečnou identitu a ne jem člověka s rozdvojenou duší.Má to cenu?

---