Obraz

V kavárně bylo útulno. Dvě pískově hnědé stěny sice prudce kontrastovaly s protějšími tmavě vínovými, rozdíl barevnosti však jakoby usměrňovalo několik obřích grafik se zvířecími motivy, zavěšených snad záměrně ledabyle na stěnách. Nevelký prostor vyplňovalo deset masivních dřevěných stolků, uspořádaných do dvou způsobných řad. Každý stolek obklopovala čtyři vínová, na pohled měkoučká křesílka. Na stolku stál popelník tvaru rybky, snad sladkovodní. Vedle něj byl položen nápojový lístek, jehož okraj lemovaly -možná pro ozdobu- lístky břečťanu popínavého.

Ve čtvrtek  v podvečer, jako obvykle, bylo v kavárně plno. U jednoho ze stolků vpravo seděla skupinka čtyř dívek, před každou stál šálek horké čokolády, z hrnku ještě stoupal pomalu a líně bělavý dým. Dívky vesele debatovaly o nesmyslech. Až na jednu. Byla to dlouhovlasá brunetka s milým usměvem a hnědýma očkama. Ten den ráno si oblékla červené tričko s hlubokým výstřihem a hnědé, džínové zvonáče. Stále nad něčím přemýšlela a přemítala, kamarádky nevnímala. Svým vzezřením jakoby do kavárny patřila, jak tak seděla v křesílku rubínové barvy s nepřítomným výrazem  a gotickými rysy, zdálo se, že je živým doplňkem, který si jakožto malý přepych dopřáli majitelé hospůdky pro polichocení oka nejednoho z hostů. Celá kavárna v podstatě evokovala dojmy příjemné a smysly hýčkající, zatímco hosté společně tvořili směsici různých stylů, rozdílných generací a temepramentů a svou přítomností vlastně narušovali vnitřní klid těchto vlídných prostor. (Krom této dívky). To si pomslel muž sedící u protějšího stolku. Byl to kihkupec a knihomol. Již rok trávil veškeré pracovní dny mezi funkčně uspořádanými regály a policemi, napěchovanými knihami různých velikostí, odlišné tématiky i jazykového zpracování. I přes zájem o pschologicky laděná témata a poměrně hluboké znalosti z literární oblasti muže práce v knihkupectví nijak netěšila. Omezený výběr titilů, nelaskaví zákazníci a umělé světlo zářivky znepříjemňovali muži práci. Zejména proto rád chodíval (a doposud rád chodívá) z práce domů pěšky. Má to sice hezký kousek cesty, ale procházka živým městem, hlučnými ulicemi a mčlenlivým parkem mu přinášela potřebnou relaxaci. Jednoho dne při svém obligátním návratu domů zachytil do své (dlouhodobé) paměti následující výjev : Právě přecházel přes starý kamenný most. Dole pod ním tiše a pokojně plynula řeka, její hladinu jemně a vznešeně čeřily pouze dva páry bílých labutí. Byl pozdní podzim, listy stromů svou hnědavou a granátovou  barvou lákaly první zimní mrazíky. Slunce bylo zahaleno v mlžném oparu, dopsud však ještě hřálo a jeho paprsky dodávaly vodní hladině čarovný třpyt. V okamžiku, kdy jeho nohy míjely pátou laťku tovřící zábradlí mostu, povšiml si muž mladé dívky. Stála dole, při levém břehu řeky, očima sledovala svého zlatavého psíka. Pobíhal vesele a nespoutaně podél řeky. Náhle se dívka otočila směrem k mostu, její dlouhé hnědé, ebenově zbarvené vlasy se při slunečním svitu temně leskly, souměrná a štíhlá postava oděna do tmavého kabátku s kapucí tvořila společně s hnědými korunami stromů, jimiž procházely mlžné paprsky světla téměř mystickou atmosféru. A právě tento okamžik se zaryl muži do paměti. V onu chvíli, kdy se mu naskytl pohled na světlem zalitou stezku, po níž dívka kráčela, napadla jej jediná myšlenka, kterou hned po příchodu domů započal realizovat. Nejprve si načrtl hrubou kompozici, přichystal štětce, barvy... Celou noc se činil, mísil jeden odstín barvy s druhým, pracoval pečlivě. Následující dny věnoval veškerý svůj volný čas  práci na obrazu, téměř nespal. Se smyslem pro barvocit  a dokonalé prostorové vidění se mu podařilo obraz dokončit. Výsledek byl vskutku okouzlující, působil dojmem romantickým i harmonickým a zároveň z obrazu vycházelo ono mystično. Muž byl na své dílo pyšný. Nikdy by nevěřil, že dokáže nakreslit něco tak krásného. V hloubi duše byl vděčný dívce s psíkem, která svou přítomností  tam dole u řeky pomohla zrodu tohoto díla.

A nyní muž sedí v kavárně, zadumaně hledí do šálku již vlažné černé kávy. Dívka s gotickými rysy, jež seděla naproti němu a ustavičně hloubala nad neznámým problémem, je právě onou dívkou z jeho obrazu. Muž se vytrhl ze svého zamyšlení a pohlédl opět jejím směrem. Avšak polstrované křesílko, na němž dívka ještě před malou chvílí seděla, bylo nyní prázdné a opuštěné. Zatímco muž se v myšlenkách ubíral k počátkům své umělecké tvorby, drobná brunetka, která celý tento proces nevědomky zpustila, tiše zaplatila svou útratu a opustila kavárnu. Prudká lítost zaplavila mysl mladého muže, ale jen na nepatrnou a maličkou chviličku. Do kavárný totiž vešel nový host, žena pracující pro místní galerii moderního umění. Měla zde smluvenou schůzku s mladým, začínajícím umělcem, o jehož tvorbu projevila již zmiňovaná galerie zájem.

Ten den uplynulo mnoho dní od onoho podzimního odpoledne a obraz s dívkou mezi paprsky slunečního světla nebyl zdaleka jediným, který v tomto okamžiku již bývalý knihkupec namaloval.