Kniha

Kniha

Já jsem Knížka. Kde jsem a co dělám? Jsem v místě, kterému lidé říkají knihovna. Dělám, to je špatný výraz, spíš nic nedělám. Ovšem někdy přijde člověk a otevře mě a já mu vyprávím, jak to bylo a možná bude.

Na začátku to bylo zajímavé, to jsem rostla, rostla, rostla. Trvalo to strašně dlouho, ale zato jsem mohla vše okolo pozorovat. Byla jsem totiž Strom. Strom veliký a silný. Mohla jsem dýchat čistý vzdoušek. Vyhřívat se na teplém sluníčku. Třást se v zimě, až ze mě sníh létal. Krásná léta.

Jednoho dne však toto skončilo, přijela rypadla, nákladní auta. Stromy před mnou mizely tak rychle a pak i já. Přišel muž a pak ještě jeden s velkou motorovou pilou a začal řezat. A řezal a řezal až jsem spadla. Byla jsem velká a ta výška. Bolelo to. Člověka by to asi zabilo, ale ty kolem si dávali pozor.Jeden by si myslel, že pro mě svět skončil. Ten jeden by se ale mýlil. Dovezli mě a mé bývalé sousedy stromy na velkou pilu. Vše jsme to viděli a slyšeli, jak ty, co byly právě řezány, trpěly. Došla řada i na nás. Bylo to horší něž kácení. Šílenost. Pak mě v několika kusech odvezli zase někam jinam. Tam nás máčeli, abychom prý změkly. Po - té ze mě, který jsem býval Stromem, udělali Papír. Papír, to bych si bývala na začátku nemyslela, že ze mě bude jenom papír. Kdyby alespoň postel, to by bylo něco, ale papír! Pak to šlo ráz na ráz. Barvili mě, abych byla pořádně bílá. Sušili, převáželi, tiskli, lepili, pak zase převáželi. Převezli mě do malého krámečku a dali do výlohy, to bylo skoro jako být stromem, stejně tak dobré to nebylo, ale šlo to. Zase jsem viděla jaro, léto … Sice jsem byla zavřená, alespoň na mě nefoukalo.

Dlouho mě nikdo nechtěl, ale jednoho dne přišla malá holčička s tatínkem. A ta holčička mě moc chtěla. Sice tatínek říkal, že jsem drahá, ale pak neurčitě zamručel: „No možná na Vánoce by Ježíšek mohl tu knížku přinést, ale musíš si ji přát a napsat mu!“. Ten Ježíšek, táta a nějaká žena, pak jsem zjistila, že maminka, přišli a koupili mě (táta se při tom díval dost nevěřícně). Holčička ze mě byla úplně nadšená. Hned chtěla, aby jí maminka ze mě kousek přečetla a pak zas a zas každý večer. Maminka mě holčičce přečetla již mockrát, ale malou to pořád bavilo. Ani to však netrvalo dlouho, za pár let holčička vyrostla a pak mě nemohla ani vidět. Vlastně nevím ani proč. Prostě mě jednoho dne po návštěvě kamarádek dala na půdu. Půda byla vlhká a studená, vůbec se mi tam nelíbilo. Jednoho dne nahoru přišel tatínek a když mě uviděl, divně se na mě podíval, pousmál se tajemně, zamyslel se. Druhý den znovu přišel, vzal mě do tašky a někam nesl.Přinesl mě do sběrných surovin ještě s dalším papírem. Prodal nás a vesele odešel, nikdy jsem ho už neviděla,ani holčičku, ani maminku. Ale zato jsem viděla divného pána a ten se na mě taky usmíval! Řekl: „Tebe je škoda na sběrné suroviny, tebe, Knížko, odnesu do knihovny.“ Tak se i stalo. V knihovně mě viděli velice rádi, ale ne tak rádi, jak mě viděla holčička.

V knihovně nalepili čárkový kód a odnesli mě do poličky, často mě někomu půjčovali. Jenže časem jsem zestárla, stránky začaly vypadávat. Bylo to špatné. Lidé si mě čím dál míň půjčovali až se to dostalo tak daleko, že si mě málokdo kdy půjčí. Tak tu stojím a stojím, koukám se s okna a přemýšlím jaké to bylo krásné být Stromem, a být někoho oblíbenou knížkou. Jednoho krásného teplého dne přišla pohroma. Knihovna začala hořet. Teď jsem Půda, ze které roste nový strom.