Dění na litovelské m gymnáziu #2

            „Hyena jedna!“ zaznělo chodbou historické budovy vesnického gymnázia. Zuzana ječela na každého, kdo se jí připletl do cesty. Trojice dívek postupovala rychlým tempem kolem překvapených studentů.

            V jejich zorném úhlu se však objevila dvojice exotů z ročníku nejvyššího. Zde bych použil pořekadlo: Čím starší, tím blbější.“

            „Tut tůůůt,“ rozlehlo se nad hlavami překvapených kolemjdoucích. Vysoká silueta nepřehlédnutelného blonďáka a temná postava (taktéž nepřehlédnutelná) černého černocha komickým během prostupovala mezi davy. Jeden z podivínů držel imaginární volant a řadil neexistující pákou.

            „Tut tůůůůůt tůůůůt,“ křičel dvouhlavý mobilní blázinec na neexistujících kolečkách. Všichni se vrhali ke zdi, aby se dementům z oktávy vyhnuli.

Dupl jsem (já = blonďák) na brzdu a Kouďák (černoch) málem vyletěl z auta.

„Co blbneš,“ zašveholil.

„Víš co? Pojedem autobusem,“ pronesl jsem lakonicky. A opravdu. Nastoupili jsme do projíždějícího prostředku a jeli. Původně jsem chtěl řídit, ale řidič mě vykázal se slovy: „Školní autobus nemůže řídit kdejaká husička.“

Stoupl jsem si a chytl se madel. Jeli jsme z druhého patra do přízemí. Po cestě jsme opět potkali hlučné trio milých děvčat, které nás pravděpodobně mělo za blázny. Jako by ještě nikdy neviděli školní autobus.

„Málems mě přejel,“ zaječel jedna z nových studentek kvinty.

„Vletělas mi pod kola,“ bránil se opět neexistující řidič neexistujícího autobusu jedoucího po schodech. Následovala několikadenní hádka, zda je ve škole padesátka nebo šedesátka.  To už jsme s mafiánem šli po vlastních za doprovodu hlasitého techna. Reproduktory na opancéřovaném doprovodném voze vydávaly nelidský hluk. Ani megalomanské decibely nepřehlučely italského mafiána v brýlích.

„Já bych šukal, až bych kukal!“ pokřikoval trhaným rappem po ostatních. Doplňoval jsem ho notoricky známými slovy: „Kozy, vozy!“ Do rytmu taneční hudby jsme ostrými posunky dávaly najevo znalost rytmů.

Šouravým, avšak noblesním krokem se s orosenou lahví nealkoholického nápoje přemisťoval Tomáš Zahradníček do třídy.

„Cos to udělal, Pepiku?“

„Hezký!“ pozdravil jsem se dalšími soudruhy z prváku.

Ještě jednou jsem se rozloučil s Kouďákem zkřížením rukou a posadil se vedle spolužačky a spolužáka. Tedy mezi ně. Otevřel jsem kapesní diář, jenž jsem nedávno odcizil z jednoho střeňského rodinného domku a začal psát. Verše!

Neudělám ústní zkoušky,

na košilce nosím proužky.

Zuzance se nelíbí,

ať mi prdel políbi.

                                                                                   -ina-