Nemám ráda dlouhé kecy, proto půjdu rovnou k věci...

Letní les

Volám tiše do lesa

Ozvěna

Bez jména

Volám z plných plic

na každou stranu

slova jménem NIC,

a všechny stromy klamu.

Ozvěna - vítr ji odvál do strání.

Mezi stromy meluzína,

v suché trávě mokrá hlína.

Ozvěna, zvuky, čekání...

Znovu tiše

volám do lesa

stromy, trávu, bez jména...

V blátě po dešti

V blátě po dešti

píšu podivnou báseň

možná že proto pláče

křehký vánek jí suší slzy

a češe jemné vlasy

 

možná voní jarní trávou

letním senem

podzimním pestrým listím

na chodníku

Možná má vůni

pomněnek a oči mámy

upečené bábovky na stole

a ranní kávy a všechno

co bylo kdysi

 

Dnes hledám

 

Mé oči touží vidět

v kalné kaluži vzpomínek

vlastní dětskou tvář

její vlasy slzy smích

 

V blátě po dešti

píšu podivnou báseň.

Skoro mě to nemrzí...

Prší mi na hlavu

Prší mi na hlavu,

když tápu chodníkem,

plačtivou, podzimní ulicí.

 

Pryč zaběhlo se ostré slunce,

zápraží s koťaty,

mámy v parcích.

 

Kampak se poděl

dětský křik ?

Zalezl - uličník.

Pusté jsou chodníky, zahrady

všichni se schovali, aby jim nepršelo na hlavy.

Pevnost

U moře na skále

moc daleko od světa

možná jednou

přistanu.

 

Jsem vlídný vítr

brousím ostré skály

vynáším tam nahoru

písek

slunce mi pere do klína

Už se stmívá

a skály chladnou

jsou zaoblené

Každým dnem více

ztrácí se nedobytná

pevnost před očima.

 

moře je klidné

 

slyším bílé racky

pevnost se mění

v trosky

v klíně mi odpočívá slunce.

Motlitba o lásce

Jsi jako báseň.
Nevyslovena.
Nedotčena.
Nekonečně nahá.

Linie
spojuje křivky tvého
těla,
jsi ta, která mě
inspiruje

Přijímám
pod obojí,
kéž se křivky našich těl
spojí.

 

Láska

Jednou náhle přijde
v bílém rouchu oděná,
zaklepe na dveře,
... smí dál?

Čeká na vyzvání,
třese se jí hrdlo,
srdce nevědomky tluče
ještě neví pro koho

... a láska
vítaná
vešla do dveří,
přijala plnou náruč
květů,
zakotvila v očích muže,
dvě bezedné tůně -

Utopí se?
Spasí se?

Zrada

Nemám ji ráda.
Falešnice se líbezně usmívá,
mladá dáma,
pyšná, marnivá
svou pravou tvář zakrývá.
Plazí se jako jedovatá zmije,
čí chladné srdce to v ní bije?

Přesně míří na cíl,
zásah
do středu terče

Ten střelec je dobrý
herec.
Radí
na povel i zradí.

Podzimní ráno

Zamrzla rosa v třpytivé perly

tráva je poseta jinovatkou.

 

To příroda jakoby mávla

hůlkou kouzel

a zatoužila po kráse

tak křehké a pomíjivé.

 

Navlékám na šňůru

malé perly z trávy.

Má mysl

srší štěstím

-       kdopak si umí

tak hloupě hrát?

 

Už opadla tma

ten stinný závoj noci.

Musím si pospíšit.

 

Vždyť vysvitne slunko

a korálky roztopí.

 

*    *    *

 

Štíhlé prsty přejely po klavíru

a

zavál průvan melodie …

 

Malíř rozbalil paletu

kreslí stíny něžné šíje …

 

Básník otevřel novou sbírku

objednal si

audienci u Múzy …

 

Má láska je bytost, která neumírá

Je červotoč.

Zavrtává se hluboko do srdce

až proděraví a vypadá jak

ementál.

 

Láska je žhářka.

Rozpaluje těla touhou

a oprošťuje nás

na bílé posteli.

Je svoboda.

 

Je čarodějka.

Straší všude, kudy chodím.

Nečekaně.

 

Kolikrát už byla štvána, zatracována,

zneužita?

Nebohá láska …

Chce se mi řvát:

Zůstaň!

Táhni k čertu!

Neodcházej, vrať se …

Ach ne, kdybys existovala

musela by ses naběhat!

 

Holubice

 

Bílá jak čerstvý sníh

hebké pírko, celá se chvěje.

Zatímco prosí o zrní

ve mně se cosi děje.

 

Pozoruji prosící holubici

tu chudobku, nebohou krasavici.

 

Venku je sychravo

v mém pokoji útulno

dělí nás prosklená okenice:

Uvnitř taju já

venku doufá holubice.

 

 Bez komentáře

 

Logaritmus je exponent

Co mi to má říkat

Vteřiny se vlečou jako hodiny

Ta samá nakupená čísla s indexy

Mám pocit že jim nerozumím.

 

Tak píšu jenom písmena

A čísla vynechávám.

Matyce se nevěnuji …

 

Utíkám ostošest od světa matyky

Fyziky, přesného stavu.

Já mám jen nejisté pocity

Jsem básník

A cizí čísla s funkcemi

Posílám do beznaděje.

  

Jsem básník

Trojka nebo šestka

To je mi úplně jedno:

V ruce žmoulám okousaný papír

Účtenku z baru

A třepu verše z rukávu.

Písmena tvoří slova

A ta slova mě dojímají

Až se mi zdá

Že tady v učebně x,y

Nemám co dělat

Zkrátka nežiju.

 

Profesorka jakoby mluvila arabštinou

Ty zkratky mě zžírají

A já je zatratím.

 

V SADU

Opuštěné lavičky

Tichá blues

Pro staleté stromy

V korunách spí ptáci

Vítr splétá

Listí z léta

 

Tvé vlasy pokryje

První vločka

Proměny

Proměny

Tvé jméno volám

Do dálek

 

Vrať se mi ...

 

*    *    *

V kavárničce na rohu

Podávají teplý čaj,

Sušenky, poháry

A přirozeně kávu.

 

Z deštivých chodníků

Sem cupitají boty

Aby v jejich útrobách

Mizely poháry

Aby se bavily

O dnešní přeháňce

Aby zabily čas.

 

V kavárničce na rohu ulice

Je konec léta.

 

Nedělní dopoledne

 

Kdesi v dáli už vyzvání.

Ulicemi se žene švitořící dav

Děti, staré ženy

Naškrobené košile, šátky na hlavě

Svůj čas zaprodaly Otčenáši.

Pokornost sama.

 

Jen bezvěrci ještě vyspávají

V celé objektivní nahotě

Bůh je.

Bůh není.

 

Události: dnes se nic nestalo

 

Na střeše věžáku

rozpáleného asfaltu

májový svěží vzduch

nás opojí

pod trusy ptáků

pod oblohou z mraků

ukradnu tvůj polibek

 

Přichází déšť, kyselé kapky.

 

Típlá cigareta

s otisky červených retů

je jako

výkřik v noci

dva výkřiky a ještě

jeden

 

Na balkoně spadlo

malé děcko

a křičí a křičí

*

*

*

(nepořizuj si žádné dítě)

*

*

*

pod trusy ptáků

pod oblohou z mraků

ukradnu tvůj polibek...

 

... včera jsem se pohádala

se svým stínem.

 

RACIO

 

Ve Spálené ulici

se přehnala bouře.

 

Zvláštní.

 

Prodavačka říká

že rohlíky

už nejsou.

 

Okapy zvoní

potůčky vody stékají

do kanálu.

 

Doma to voní

bábovkou

Sundávám mokrou bundu a

Fénuju splihlé vlasy

Ti odvedle se prý budou

Rozvádět

Fakt

Už je to tutovka

Ale kam on půjde

... vlastně nemá kde bydlet

starý domovník utrousí že:

kdosi ukradl smeták

pošlapal záhony

polámal keře

že bude potrestán ...

a zavře okenice

okapy zvoní.

 

Najdi si byt ...

Viník bude potrestán ...

 

... a ti odvedle

... a starý domovník

 

Zpověď

1. V zásadě jím instantní stravu.
2. Nečtu Sport.
3. O pí Carbolové veřejně rozhlašuju, že je kráva na entou.
4. ( Urbiška taky ).
5. Recykluju jenom někdy.
6. S velkou radostí vynechávám přední stránky novin.
7. Včera jsem nenapsala do deníčku o tom, jak ...
8. Všude chodím pozdě.
9. Otravná moucha Milena pozbyla života v kávě.
10. Kradu tužky jako straka.
11. Jinak si žiju dobře.
12. Dělám nekalé žerty.
13. Na zeď ... maluju ...

PS: Jakákoliv shoda jmen je čistě náhodná !!!

*    *    *

Hodina uprostřed zralé noci
Se vymanila tikotu
Na dně hrnku mizí káva
Našeptává stakáto

Ptačí zpěv budí ke čtvrté
Mlíkaři rozvážejí
Laciné zdraví
Vaše zuby budou bílé
Co to tu povídáte
Ptačí zpěv narazil
O útesy skal
Slova se rozprchnou
Zemřou - nezemřou

Co dělat s ohranou deskou?

Podzim/Čtvero ročních dob

Šustící koberec pod nohama

takové krásy podzim rozdává

 

V poledním slunci v nedalekém parku

duše básníka pookřála

 

Barevné listí, pestré jak malířova paleta

uzrálo pro svět, do dnešního světa.

Zbude po něm tečka v básni

a střep babího léta …

 

Pokoj, ve kterém občas přespávám

má čtyři nahé stěny

z vedlejší cimry se ozývá

kašel staré bytné

a je cítit smrad spáleného

mléka.

 

Mezi Krátkou a Liliovou ulicí

jsem potkala dešťovku.

Bylo to v pravé poledne.

Dlouho jsem se zadívala

a rázem mizí odpolední siesta

v cukrárnách.

Zabalené zákusky a Klub seniorů

se sbírá od koktejlů, hromadná doprava

je ucpaná.

  

V pátek v pět odpoledne

Klub seniorů se vrací

z vycházky.

Uhání Krátkou a Liliovou ulicí

chudák dešťovka zmatená

čeká na kapku vody

jako na smilování

jako žena na milence

dlouho do noci

-       než sprchne.

  

Stará bytná ještě párkrát ze zvyku

zakucká

a ranní červánky

kašmírová šála,

a kašel mojí bytné

mě jednoho dne /bylo to tuším 19.října/

probudil do soboty.

 

Když se v Praze procházím…

 

Někdy si dopřeju být sama,

toulám se pražskýma uličkama.

 

První moje zastávka patří

Belvederu.

K tomu Letohrádku královny Anny

chodím jako v minulosti.

Je mírně zchátralý, dotýkám se

zlehka starých zdí a je mi tak známý.

Abych památku neztratila

pořizuji pár snímků.

Nejde zapomenout, musím se

vracet.

Na podzim tam po kotníky zabořená

v listí tancuji a v zimě potkávám pár stop od

malířů.

Léto patří zahradníkům a

přináší uřvané turisty.

Belveder chci jen pro sebe …

A bude můj. Na podzim a v zimě…

 

Vzpomínka na babičku

 

Kouzelně spálené amolety

dělávala moje babička

 v kuchyni provoněné kořením

a přepáleným tukem.

 

Chodila jsem ji tajně prosit

aby mi ještě připálila

- abych byla hezká holka.

 

A ona jen pálila

a tiše se smála...

 

Tančíš (Janě Koubkové)

 

Tvé stepování

se ozývá v mém srdci.

Už netluče, ale stepuje. Klap,

klap, musím dočíst

všechno o Apollinaireovi

- to, co se ví

i neví.

Tak si čtu a přitom

klapu. Jako ty

vedle na chodbě.

Odpovím ti

ozvěnou. Klap,

klap, dělí nás jen

stěna.

Narozena? Ano! Aneb dělali to asi všichni …

     Všední den, jako každý jiný, mě zavál do první třídy, sjíždíme výtahem, ulice chladná, dveře se pomalu zavírají, proužek tepla se zúžuje, až zcela zmizel, ale už jsou tady všechny vystrašené děti s rodiči, pláčou, stateční drží zuby, soudružka učitelka prý na nás bude hodná, na konci roku čistíme zdi starou kůrou chleba, zůstal mi jen notýsek s poznámkami (jí ve vyučování, dlube do souseda, nenaučila se báseň míru Leť naše holubičko bílá a potěš všechny domovy), v rozhlasu říkali, že pionýři půjdou do ZOO, mně se chce za zvířátky, a tak jsem se dala k jiskrám - toť slibná politická kariéra - jmenovali jsme se Poštolky, před revolucí to věšíme na hák, "vy ptáci jedni zkurvení", křičí ambiciózní Iva z POSSM, co naplat, když komouši sežrali banány, každoročně o Vánocích stojíme dlouhé fronty, ve kterých se vystřídá celý barák, toužím se stát učitelkou, lepší je presidentka, v horším případě paní presidentová, ale Husák je hnusák, na dívčích záchodech se dějou věci: takové osvětové seance o tom, jak se dělají děti, vůbec nechápu, představa, že otec má ještě jednu různě velkou nožičku a tu strká do mé matky - a ona to chce taky - fuj, je to hnus, nemohu uvěřit, že jsou taková prasata, dělali to asi všichni, pan ředitel, soudružka učitelka, všichni se svlékají do naha a vůbec se nestydí, ptám se maminky, jak to vlastně je a brečím, protože její odpověď je vyhýbavá, brečím, protože jsem výsledkem toho podivného aktu a jednou v životě to snad budu muset dělat taky, ale s kým, když ve třídě máme takové blbce; široké báby dávají malé porce buchtiček, aby uživily svou rodinu, podle množství odložených plecháčů soudím, že kuchaři mají velmi rozvětvenou famílii, zadky jak almary, v jiných případech nemá cenu plýtvat cestu ze školní družiny do jídelny a zpět, většinou bliju před jídelnou, a tak odháním případné zájemce o oběd, v umývárně neteče voda, jen kdyby nebyl za týden rodičák, pětky z matyky dopisuji do žakajdy,  mám největší prsa ve třídě, kluci si chcou šáhnout, Petr o velké přestávce, Michal po škole za výměníkem, chodíme tam tajně kouřit, sousedovic caparti si ukazujou banány, první kluk mi píše básně, ale má v nich hrubky, desátý mě děsně žere, ale já mu hned nedám  - jen ať si pěkně počká, takoví pitomci rodiče (matka nechápe, že mám dělo z komplexů, čili z chemických vzorečků), a já chudák, po kom má sebrat rozum, za týden matura, venku hezky, nechci šprtat, okno zakryju dekou - a už mám škaredě.

 

Máte rádi dotazníky?

 

Mnohé o člověku prozradí. Nenechte se ale znechutit dotazníky, které bývají dotěrné (např. kolik máte doma koupelen, vlastníte- li  více než jedno auto, uveďte prosím počet, přihlaste se ke své národní příslušnosti a uveďte své náboženské vyznání …

Narozena? Ano!

Životní krédo: Neboj se přátel, nanejvýš tě mohou zradit. Neboj se nepřátel, nanejvýš tě mohou zabít. Boj se však lidí lhostejných, neboť s jejich mlčenlivými souhlasy se koná křivda i vražda! (A.Solženicyn)

Stav: Čerstvě vdaná, ale nebudu se zlobit, když mě budete oslovovat „slečno“.

Jak si užíváte života?

Václavák: „Kolik je prosím vás hodin?“

„ Verstehe nicht!“ (hystericky)

„Pardon.“

„Was?“

„No jo, můžeš mi políbit …“

„Was?“

„No jasně, ty taky!“

„Verstehe nicht!“

Oblíbená anekdota: Roubíček a Mošé se procházejí po hřbitově. Dojdou až k honosné hrobce rabína: „Koukali na to, jak ten si tu dobře žije“.

Záliby: Vše, co povznáší duši.

Oblíbené místo: Prčice. (obec u Prahy)

Oblíbená hra: Soudruhu, nezlob se!

Oblíbená autorka: Marie Slavíčková.

Oblíbená kniha: Každá od Marie Slavíčkové.

Zaručený recept: Otevřeme konzervu leča s klobásou a po ohřátí jíme s chlebem.

Nosnost: To byste stejně nespočítali. (* značka proměnlivosti)

Oblíbená lokalita: Prčice. (obec u Prahy)

Dodatek: Marie Slavíčková žila na přelomu 19. a 20. století. Její existenci, život a dílo jsem si ráčila, milý čtenáři, vymyslet.

 

Malá literární úvaha

 

     Sotva pomyslím na to, proč vlastně my lidé píšeme, přistihnu se s čerstvě počmáranou rukou a okousanou tužkou v puse. Je pravdou, že psaní se rodí z utrpení? A že spisovatelé psali, protože pili, anebo pili a přesto psali? Ukázkové příklady z učebnice zobrazují spisovatelův život v bídě a v té nejvyhrocenější životní situaci vznikají jejich osudová díla. A docenění? Až po smrti!

 Od každého člověka bychom na tyto otázky dostali jinou odpověď, neboť každý je individuální osobností. Mnoho literárních teoretiků popsalo stohy knih o tom, kde má autor čerpat inspiraci, co jej přinutilo psát, co je estetické a co je nevkusné, kterak docílit dokonalosti formy, jaká témata jsou na úrovni, v čem spočívá velikost autora…

Nevznikaly však spisy pouze věnované autorům. Zejména čtenáři se mohou dočíst o tom, co tím chtěl básník říci, jak dílko uchopit a v neposlední řadě také přijmout. A tak si vychováváme i vlastní čtenáře… Nevím, zda po nešťastných čtyřiceti letech si lidé v naší společnosti umí vybrat knihu. Pulty se začaly přeplňovat brakovou a kýčovitou literaturou. Snad se dalo očekávat, že až se hladový čtenář nasytí tím, co dosud nemohl zakusit, vrátí se zpět k tomu, čemu se říká opravdová literatura. Bohužel tomu tak není. Různé sociální vrstvy, lidé určitého stupně vzdělání se snad pudově hlásí ke své literární příslušnosti. V parcích se to hemží obrázky: upravená stará dáma čte Gogola, ale ruší ji dvě mladé matky, které si musí sdělit, co důležitého se odehrálo v dvoustém díle Dallasu. Když se odmlčí, vytáhnou harlekýny a hltají Doktora z hor, Matčino srdce či Nevinnou vášeň…

Čtenáři stejně netuší, že jsou v pasti. Rozhodla jsem se trochu poodkrýt tabu autora, který má se čtenářem záměr. Záměr? Ano, jistý tu je. V knize je totiž dovoleno úplně všechno – milovat, nenávidět, zabíjet i zachraňovat. K tomu nám dopomáhají představy. Nebo vlastní prožitky. Nebo k nim domyslíme jen jiný konec. A někdy píšeme o tom, co se ještě nestalo, ale přáli bychom si to. Milý čtenáři, už nyní si s vámi můžu dělat co chci. Jakmile otevřete první stránku, ocitáte se v pasti.

Pokud vás dostal do spáru brilantní a precizní myslitel, je jisté, že dočtete až do konce a že to není jen nějaká náhoda! Určitě totiž autor píše o tom, co velmi dobře zná. Profese? Není problém, kdo ví, čím se před tím musel živit. Prostředí? Mohl tam strávit dětství, může to být jeho oblíbené místo, kam se musí vracet. Překážka neexistuje. I vymýšlet je dovoleno. Kde vzít ty lidi? Dáme jim jména našich přátel či známých. Je někdo povrchní a neupřímný? Že nemáte žádné nepřátele? Ani vás nezradila kamarádka či kamarád? Jmenovala se Lucie? Fajn, tak postava A bude mít povahu té Lucie. Jméno jí dodáme až naposled. Víte, že správná volba jmen má velkou roli? Dovedete si představit kurvu Anežku? Já ne. Ale Iveta – to by šlo. (Nic proti Anežkám a Ivetám.Vážně!). Nejedná se o lyriku a musí tam být děj? Což takhle vyvěsit na nástěnku přehled. Vy nemáte nástěnku? Já se bez ní neobejdu. Při větším množství postav si musím zakreslit místo a čas. Tak mám úplně jasno, kdo mi co dělá. Aby byla zachována dějová rovina, nesmím dělat velké zmatky. Když se jedná o povídku delší, můžeme se vracet proti ději retrospektivou. Vzpomínky a tak. Taky dva děje můžou probíhat současně. Chcete tam napětí? Ano? Tak zkrátíme věty. Někdy nemusí být vše řečeno, často se setkáme s popisem, že řidič dodávky je malého vzrůstu, je nositelem pivního mozolu a pár vlasů na hlavě si češe do přehazovačky. Postava se přece může určitým způsobem chovat. Pak teprve přijdeme na to, že malá postavička s břichem se jeví jako průměrný konzument.

Co dále připomenout? Určitě to, co nám říkali ve škole. Ať ve “slohovkách” neopakujeme slova. Tak to platí dodnes. Výjimku tvoří pouze záměr. Třeba Páralův záměr vyjádřit rutinu v Soukromé vichřici. Stejně vám prozradím jedno: vše je psáno se záměrem a ten je nade vše. 

 

PRO TEBE, 2000

 

 

Pojednání o tom, že stačí jen půl abecedy:

 

A – SVLÉKÁM SE DONAHA (ZA SOUMRAKU)

(B) – NĚKDY NEJSEM SAMA

C – ZDÁLO SE MI O SMRTI. BYLA TO MOLLOVÁ STUPNICE

D – ŽIVOT MÁM VZHŮRU NOHAMA

E – SKOČIT TAK Z EIFFELOVY VĚŽE

F – VÍTR FOUKÁ, JSEM MRTVÁ A KRÁSNÁ

G – NENECHTE MĚ ZPOPELNIT. AKORD, KTERÝ SE ČASTO OPAKUJE

(H) – POŘÁD SE NA MĚ DÍVÁŠ. JDI PRYČ

CHÁ – ASI SE TI VYSMĚJU. JÁ JSEM KRÁSNÁ. TY JSI OŠKLIVÝ, ŽIVÝ

I – NEJVÍC MI VADÍ MRTVÍ PTÁCI

(JÉ) – KAŽDOU VTEŘINU MŮŽEŠ PŘIJÍT O VŠECHNO I TY

KÁ – CESTU NEPŘESTANU PŘECHÁZET SE ZAVŘENÝMA OČIMA

EL – V GALERIÍCH VYŠKRTÁM PODPISY AUTORŮ

EM – TADY BY MOHLA KONČIT ABECEDA. S K O R O VŠECHNA PÍSMENA K ŽIVOTU STAČÍ.

 

JEŠTĚ MĚ POLIB NA ÚSTA A PŘIKRYJ LISTEM.

 

*    *    *

 

Babí léto, do tvých pavučin

chtěla jsem se schovat a poslouchat

smutnou strunu podzimu

jednoho hráče, který

utěšuje stromy.

 

Padá jim listí.

A stydí se za to.

 

*    *    *

 

 Klavírní sonáty nemají

prstoklad. (Pozor!)

Jejich ticho vyplňuje

bzukot nových tramvají

která zakoupila

Městská Hromadná Doprava  v Praze

nebo také Pražská Integrovaná Doprava

- ale to je jedno.

Hlavně

že jsou vyplněné mezery

v hudbě noci.

 

Hlavně

že není absolutní podlé

ticho, ticho

které zabíjí.

 

*    *    *

 

Ze všeho nejhorší je vidět

plakat moře.

Jak asi pláče moře?

Modře?

Co ti ptáci, kteří se koupou v krvi

odírají o sebe velké strupy

proč jim nikdo nepomůže?

Z podřepu se vymrští

několikrát se rozpřáhnou

a zpívají.

 

Trest přichází shora,  kam nesmí doletět.

Zasáhne je blesk, i když není  bouřka.

Zůstali rozpaženi.

Připraveni k letu

který končí velkým pádem.

  

Oldřichu Wenzlovi/Jaro

Koukali na to jaro:

ptáci nám zpívají, děti nám švitoří,

v hospůdce se pábí a ženská noha

tolik tolik

vábí.

 

 

Žena je každodenní poesie

Je harfou

Kde vlasy jsou struny

Ňadra pouštní duny

I zasněžená krajina:

Úsměv sladký půlměsíc

Žena je krásná

A víc už nic

 

Balet (u Křižíkovy fontány)

útlá silueta muže a ženy

naklánějící se k sobě

stojící na špičkách

ladně natahující  paže

za Mozartovy Malé noční hudby

v tiché noci

za šumu vodopádu

v záři reflektorů

 

*    *    *

 

Bílé peří těžkne

mramorem

hlava padá padá

dolů

oblaka se trhají

bílé peříčko

zemřela labuť

její obnažená krása

 

Schůzka

V šest hodin

buď u hodin.

Nezapomeň

jak

se líbají rty.

 

O dni

Celý jsi se ztratil

Ve tmě

A já se bála

Že ráno nepřijde.

 

*    *    *

 

Taky se vám už stalo

že jste se ptali jenom

tak?

(Aby se neřeklo, že

nemáte o nic zájem…)

 

*    *    *

 

V metru někdo fixem napsal,

že Ježíš žije.

Fajn, řekla jsem si.

Když žije,

tak mu i dobře tráví.

 

*    *    *

 

V přítmí vlakového kupé

běží rozmazaná krajina

kterou nemůžu uchopit

protože

nemůžu vystoupit.

 

Překážka

ty ty ty ty ty ty ty ty ty ty

n e v r l á  domovnice

já já já já já já já já já  já

*    *    *

Nejraději prý má přírodní typ:

Nahá, rozcuchaná, hladová

a schoulená do klubíčka.

 

*    *    *

 

Když se koupu

v mešním víně

jsem bez vyznání.

 

*    *    *

 

Každý den před spaním

si oznámkuji do své kolaudační

knihy pocitů.

 

*    *    *

 

DATA  JSOU  SLUŠNÁ.

Pablo Picasso

l88l - l974

 

 

KDYŽ VYPRÁVÍŠ O MLZE

na benátském nábřeží

dám ruce přes tvoje oči

a ty musíš hádat:

„Kdo je?“

 

UMÍRÁČEK DOZVONIL.

Zítra ráno bude

snídaně

milování s Petrem

a pohřeb naší sousedky.

 

Elipsa

Nejsou tady body dotyku

Ani zřejmé stopy po styku

Ani kaluž krve z ručníku

Ani on a ona.

 

Je jaro
Vítr fouká,
déšť bubnuje.
Jaro není.
A je!

 

*    *    *

 

Polibky od tebe

- to je poetická bouře

která se přežene

uprostřed letního dne.

 

*    *    *

 

V průchodu za branou

běží dny ze směny

 na směnu

  

*    *    *

 

V pravé poledne

uprostřed sámošky

klepy klepy klepy

babské břichy nakupují štangle

salámu

klepy klepy klepy

se ví, po dešti bude sucho.

 

Za pět šest.

Padla.

Nemáme.

 

TENKÁ LINIE (11.11.2002, Praha)

Všechna tvá provinění

Vůči

Mému pořádku

Spláchnu dvojitě

A na papírek

Z posledních sil

Nerozmáčej mýdlo

Mastné se myje až

Naposled a vůbec

Nebereš mě příliš

Vážně

 

Svět

Tvých Blíženců

Kteří se nemůžou

Dohodnout

Mě nutí

Rezignovat

 

BEZ NÁZVU (26.11.2002, Praha)

To se musí

To se musí

Povídala jedna paní o žití

Které nestojí ani za řeč

 

Neb práce šlechtí

A jak si kdo ustele

Tak si i lehne 

 

 

Nevím co s časem, strašně moc se nudím. Tak si píšu. To neustálé vydávání sbírek mě už unavuje, ale sponzoři se jen hrnou, a tak mám od všech (včetně mé rodiny) velké požehnání. Ba psát mám dokonce nařízeno! Celé dny se jen válím a starám o pravidelný přísun potravy, aby má básnická střeva měla dobré trávení. Zbytek mých nepíšících přátel jen letí z práce do práce, ale to já nemusím. Proč taky, když dnešní doba přeje nadaným lidem?

 

Začalo to jednoduše - taková pitomá náhoda. A už se jen vezu v úspěších. Co je to docenění,  jsem poznala hned při prvním veřejném vystoupení. Nestačím totiž vyzvedávat honoráře. Spádovou poštu střídám často proto, abych nebyla nápadná. Nejprve jsem se přestěhovala za smetánkou společnosti na Bertramku, ale Kája Gott mě už dost nudil, zejména při snídani. Teď bydlím na Ořechovce. Až mě odhalí, musím najít jiné působiště, třeba Řiťka u Prahy! Tam bydlí dokonce i nějaká

ta Vondráčková a spol, třeba mě brzy pozvou na koktejl. Zahradní slavnosti - ty já můžu.

 

Při této velkolepé kariéře se nedá nic pokazit (ale riziko podnikání je možné vždycky)

- a tak jsem si pojistila na dva melouny ta střeva básnická.

 

 A protože mi nic od počátku až dosud nebylo ukradeno, vydělala jsem si tolik peněz, že jen kynu a usmívám se, vždy mám dobrou náladu a nechápu ty mrzuté a zamračené lidi, kteří - možná je to právě tím - se nedali třeba na psaní...

---