Růžena

Často jsem k ní chodívala jen tak posedět, popovídat, na čaj nebo na kafe. Jednou, to zrovna napadl čerstvý sníh, jsem se jela projet na běžkách, jen takové malé kolečko nahoře v lesích. Schválně jsem jela přes Spáleniště, už se mi zase po Růženě tak trochu stýskalo. Když jsem k její chaloupce přijížděla, z komína se táhl proužek kouře a v oknech se svítilo. Je doma, zaradovala jsem se. Ale kde by vlastně byla jinde, napadlo mě záhy. Vždyť do nejbližší vsi jsou to dva kilometry a tam Růžena chodí jen jednou týdně. Vždycky v pondělí. A tehdy byla neděle.

           Růžena pracovala přes rok v lese, ale v zimě měla volno - práce pro ženské nebyla. V zimě jen chlapi sváželi dolů do vsi dřevo. Takže to, že bude doma, jsem věděla téměř jistě.

Uvařila mi grog a chvíli jsme jen tak tiše seděly ve vyhřáté kuchyni, cinkaly lžičkami o stěny skleniček a poslouchaly praskání ohně. Tyhle chvíle jsme obě milovaly.

Růžena byla uzavřená, trochu stydlivá, ale když měla dobrou náladu, uměla se smát tak, že se smáli všichni s ní. Když zašla dolů do vsi do hospody – tam zavítala tak třikrát do roka - a trošku se přiopila, celá hospoda byla její. Smála se a vyprávěla veselé historky, ale s radostí i oplzlé vtipy. To se potom mohli chlapi zbláznit, na všech jste viděli jejich lačné oči, které ji přímo hltaly pohledem. Růžena však žila ve své chaloupce v lese sama. Lidem nevěřila, přišli jí falešní a přátelila se jen s hrstkou ženských z okolí. Kdysi prý chodila s nějakým chlapcem, ale zklamal ji. Víc jsem z ní nedostala. Na svém palouku v lese byla spokojená. Tam se narodila a tam prý zemře. Měla ještě mladšího bratra, ten se přiženil dolů do vsi a nechal Růženu na Spáleništi samotnou. Jí to nevadilo. Možná, že spíš naopak.

Vždycky mi vyprávěla různé příběhy ze života v lese, ale jeden se mi zaryl do paměti nejhloub. To když mi právě tehdy nad grogem vyprávěla, jak se ráda prochází za úplňku lesem a kolik je v okolí rysů.

„A když ten rys loví tu srnku, von jí loví tak, že jí ouplně požírá za živa. No jo, to víš, to pak  ty srnky ouplně pláčou. Strašný skřeky to sou. To se mi ti z toho ouplně sevřelo u srce, jak sem to tak  v tom slabym světle vod měsíce viděla a slyšela ty skřeky. Von jak za ní běží, tak skočí, zakousne se jí do zadku a žere jí za živa. Vod zadu. A vona celou dobu vydáva jen ty strašný skřeky.“   

Pamatuji se, jak se mi z toho tehdy také sevřelo u srdce. Uvědomovala jsem si, jak život lesa neznám. A když jsem pak za tmy jela na běžkách zpátky domů, trochu bojácně jsem naslouchala zvukům lesa - skřeky srnek byly to poslední, co jsem toužila slyšet.

Růžena mě postupně naučila poznávat les, žít v něm a naslouchat jeho hlasu. Tehdejší vyprávění o srnkách a rysech mě uvedlo do reality, že les není jen ta idyla, kterou člověk vidí, když se jím čas od času prochází. Les je dravec. A takový mě ho Růžena naučila milovat ještě víc, než jsem ho milovala kdy před tím.

Když bylo Růženě okolo osmdesáti, nemohla už zůstávat sama ve své chaloupce. Vzal si ji k sobě její bratr. Párkrát jsem tam za ní byla na návštěvě a ona vypadala čím dál hůře. Pokaždé mi říkala, jak pro ni už nemá život smysl.

„Přece necejtit po ránu tu vůni lesa, když votevřeš vokno, to je na prd...“

Postupně se jí začalo v hlavě všechno motat, mluvila hlouposti, ale o lese a o chaloupce mluvila pořád se stejnou láskou. Je tomu asi měsíc, co jednoho dopoledne odešla na procházku a krátce na to se strhla strašlivá bouřka. Růžena se do večera nevrátila a tak ji začali hledat. Napřed jen bratr s rodinou, pak se přidala celá ves i policie. Šlo to těžko, bouřka smyla všechny stopy. Tři dny ji hledali, prošmejdili i každičký kout její chalupy na pasece a okolní les. Kam jinam by přeci šla. Marně. Když už to chtěli vzdát, našli ji utopenou v potoce, kousek od ní byl bleskem rozštípnutý strom. Na úplně opačné straně od vsi, než byla její chalupa. Chuděra Růžena, v hlavě si to popletla a vyrazila špatným směrem. Nejspíš leknutím, ale možná že i vysílením pak spadla do potoka, kde se utopila.

„Tady jsem se narodila a tady také zemřu.“

Jak hořce mi znějí její slova v uších. Vždyť člověk nezná dne ani hodiny...