Ocílek

Jak rozpálená plotna, jež nikdy uhašena. Jak hrůza prastará, bolest, jíž rodí žena, v květinách, spadaném listím ve slovech, jež duši čistím, marně, neb špína zažraná. V knihách vše napsáno, pravda je stoletá. Štěstí je ztracené, do dáli odlétá. K ničemu prosby, slzy a žaly, kov háčku z oceli, smrt do žížaly, rybičko vzdálená. Nemochu dojít pochopení. Na touze špatného nic není, jak pírko lehká je než v ocel uzraje do zapomění.

---