Vyznání

Jednou nastoupila a já ztratil naději. Zmizela. Na čas.

Čítám Tvé dopisy zas a zas bez dechu pročpak to skončilo? Moc bych chtěl vrátit čas o pár let dozadu, tropit zas neplechu, líbat Tě zas a zas, v pondělí (ve středu?) Neuhnout z cesty, jenž byla nám dána. Poručit srdci, které tak zklamalo mne, snad i Tebe? Však nalhat si nedalo, že se to nemá, nechalo hlavu mou trápit Tě, drahá. Těžko říct nyní zda bylas ta pravá? Proč ale místo máš vždy po mém boku? Proč na Tě myslívám na každém kroku? To nikdo netuší snad jen ON v nebesích svírat Tě v náruči toť můj sen z největších... Měl bych se zmítat teď, v ohni tom pekelném, za to, co poved sem, v Tvém srdci laskavém. Mohla bys odpustit, odpustit navždy??? Náš vztah nás ničívá, Ty to víš nejlépe, však láska v něm spočívá, prostá a čistá. A tak je, lásko má, navždy mým údělem, doufat a prosit Tě: VYSTUP UŽ KONEČNĚ Z TÝ TRAMVAJE!!!

---