Slečna s botkami od hnoje

K tomuto nesmyslíku mě inspirovalo několik mužů písmáků. Říkám tomu volný tok nesmyslu.

Musím být po městsku? Musím mít sukýnku krátkou či dlouhou a pěkný sestřih svých vlásků blond? Abych snad na chvíli denně byla ta dívka z Písmáku, kterou někdo z vás stovek má snad i rád? A co když sláma čouhá mi z bot a na podrážky lepí se hnůj? Oči nezvýrazní černá tenká linie a jemný stín, který k zelené tak padne? Co když jen tepláky s kolenem až k zemi a malými dírkami cpanými špínou ta divná postava nejraději nosí?? Co když i tričko stokrát praná je špína? A co když... Ale co. Je zcela normální. Ta holka. Totiž normální? Na Písmáku? Ehm...no ale nenormální z nenormálních? Tak zlý to neni. Špatně se narodila? Jo, asi na slámě. A tak tam vyrostla. Jaké má ruce? No nehty pěkný. Otoč je. A co ty mozoly? No asi od práce. Práce? Jo je jí hodně. Pole, louky, nějaké to zvířátko. Dost zvířátek. Není to lehké, holčičko z venkova. Ty lidi. Ach ty lidi. Každý tvůj krok sleduje četa vyzvědaček. Seš jiná? Asi. Maj tě rádi, jen trochu nechápou. Ach jo. Píšeš jim kroniku, největší kultura tady. Ani to neví. Neví všechno. Všechno neví. Nemůžou všechno vědět. Ví jen skoro všechno. Zajímá je všechno. Je tolik zadních cestiček, které se vyhnou právě jim. Utíkat do ticha. Představte si ten večer třeba 20. dubna 2000. Ještě je světlo, ale ten minutový okamžik západu už nestihnete. Ještě vidíte nad šedomodrým lesem červánek. Je po dešti a pára z lesa dělá trochu mlhu. Vzduch je tak něžně svěží. Přesvěží. A ty žáby! Dnes se asi umilujou. Slyšíte jich miliony a žádnou nevidíte. Kde asi jsou? Dobře víte, že ještě před malou chvílí bylo ticho, ale ani náhodou si nevybavíte ten ucha mžik, kdy první žába lehce kuňkla. V tu chvilku ptáci utichají a jak jste se tak zamysleli a zahleděli, najednou je šero. První hvězda na jasném nebi, tak jasném, že jasnější jste neviděli ani na Karlštejně, kdyby nepršelo. Je dnes ale teplo, že? Nechce se vám domů, ještě není úplná tma. Co zůstat přes noc v lese? Vždyť je to kousek. Hele, tamhle je snad dvacet srnek. Jen tak stojí s napnutýma ušima a čekají. Usmíváte se na ně a klidně jdete. Neutečou. Cítí z vás klid. Proč by se bály? Vzduch je prosycen něčím nádherným. Marně natahujete nosík a snažíte se zjistit, odkud vůně něčeho přichází. Co to jen je? Musíte to vědět? Asi ne. Stačí, že to vnímáte teď a pak vždy, když si vzpomenete na tu slečnu se špinavými botkami a procházku jarním večerem na konci světa.

---