Mrtvé myší oči

Jedna z nejlepších, co jsem tu od Tebe četl. Trošku nesedí to s tou "rodinou", ale jinak pěkné, vtipné, závěr nečekaný. *

Tady máš dvacátý. ***

Odměnu ale získá až tisící prvý, promiň :)

Ta to už neocení :) Ale já jo. Díky.

*...za tu myš:).

OK, jsou to ode mne jen náznaky, takto po uveřejnění už mají jen malou hodnotu. Ty jsi autor a musíš to napsat tak, jak to cítíš. Ani nešlo o provokaci, beztak jsem si Tě chtěl přečíst. No, a když už čtu ...

„Máš mě rád?“ „Proč se ptáš.“ „Tak....“ „Mám tě rád. A záleží mi na tobě.“ „Záleží...“ zamumlala do peřiny a zachumlala se až po nos [k nosu]. „Včera jsem potkala Herberta.“ „Hm.“ „Vypadá pořád stejně.“ „...“ „Zítra s ním jdu večer do hospody.“ „Hm.“ Otočila se ke kuchyňské lince, sveřepě sevřela rty a zajela škrabkou hluboko do žlutého masa brambory. Po tváři se jí skutálela slza. Zajela do poddajné bramborové hmoty ještě hlouběji. [S ohledem na další text: asi by se měla pustit energicky do škrábání brambor, aby nezačala brečet. Pak by snad bylo jasné, že jde o pláč vylovávaný bezútěšností.] „Jsem strašně rád, že jsem tě zase našel. Doufal jsem, že se potkáme. Víš, hodně věcí se změnilo. Tenkrát jsem nevěděl, co chci. Ne, že to teď [už] vím úplně přesně. Promiň, já jsem ti tehdy nechtěl ublížit.“ Zvedl ruku a pohladil ji jemně po tváři. Měl ji pořád stejnou. Za těch osm let na ni nezapomněla. Stále stejně upracovaná a přitom tak jemná. „Nevím, co mám říct. Nejradši bych s tebou jen mlčel.“ Usmála se a chytila ho za onu [bez "onu" nebo "právě za onu"?] ruku, která se právě jen tak nejistě pohybovala vzduchem. Když zaplatili, šli k jeho autu a odjeli na místo, kde spolu byli před osmi lety poprvé. Dlouho si povídali o věcech, které spolu zažili, ale zeptat se na přítomnost nechtěl ani jeden z nich. Chvíli jen tak seděli, lehce se o sebe opírali a mlčeli. Jejich myšlenky běžely stejným směrem. Začali se líbat. A pak se pomilovali - pod stejným stromem jako tenkrát. „Koupil jsem si tu domek.“ „Už?“ Zasmála se tak, jak to uměla jen ona. „Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že jestli má někdo vychovávat moje děti, chci, abys to byla ty?“ „Pamatuju. Moc dobře,“ odpověděla a přestala se usmívat. „Pořád to platí.“ Chvíli mlčela a koukala, jak po nebi letí letadlo. „A pamatuješ, jak jsem ti říkala, že tady chci bydlet, ale ne sama?“ „Nepamatuju, ale znáš mě,“ zasmál se smíchem, o kterém jste nevěděli, zda je to smích provinilý nebo [jednoduše (škrt)] lehkovážný. „No vidíš. A tak to [Tak TO?] bylo důležité,“ podívala se na něj významně. „Ty... máš rodinu? Promiň, měl jsem se tě asi zeptat hned na začátku. Ježiš, jak jsem mohl být takovej trouba! Že mě to nenapadlo hned!“ zoufale se praštil do čela. „Mám,“ špitla a zabořila hlavu do jeho ramene. Jako to dělávala kdysi. Chvíli ještě tiše seděli na mezi, ale brzy se ochladilo. „Odvez mě domů,“ zašeptala a vydala se směrem k autu. Zastavil před domem, jako to dělával již tolikrát. Tentokrát se loučili déle než obvykle. Ještě se líbali a ona opět plná nejistoty sledovala okolí. „No jo, nezměnila ses.“ Usmál se a naposled ji pohladil po tváři. Věděl, že to má ráda. Ona vystoupila a zmizela za vrátky svého domu. Když přišla domů, seděl v kuchyni za stolem, pil pivo a četl kancionál. „Už jsi tady?“ „Jo.“ „Přines mi ještě pivo!“ Šla do kumbálu, vzala jednu láhev, zkontrolovala pastičku na myši a vrátila se do kuchyně. „Na,“ podala mu ji a začala uklízet věci ze stolu. „Dík,“ řekl po chvíli. Pustila vodu do dřezu. „Opravdu ti na mě záleží?“ „No jistě. Vždycky mi na tobě záleželo. Víš to moc dobře. A proč se, sakra, pořád ptáš?“ „Tak...“ začala cinkat nádobím v chuchvalcích pěny. „Hm,“ listoval kancionálem, pomalu upíjel pivo a kouřil jednu cigaretu za druhou. Domyla nádobí, otřela kuchyňskou linku, přiložila do kamen. Všimla si myši chycené v pastičce vedle koše na dříví. Podívala se na muže, jak dopíjí páté pivo, na myš a zpátky na něj. „Dobrou noc,“ odložila utěrku, nechala mrtvou myš uvězněnou v pastičce, muže uvězněného v alkoholismu a odešla spát. „Dobrou noc,“ odvětil do prázdné kuchyně. Mrtvé myší oči dál nehybně zíraly prázdným pohledem. Druhý den ráno jí přišla zpráva. NEBUDU TI KAZIT STESTI. TEN DOMEK PRODAM. ZITRA SE STEHUJI ZPET. PROMIN, URCITE VĚCI MI ANI PO LETECH NEDOCHAZEJI. BERT Šibalsky se usmála a odepsala. PRIJED SE ASPON ROZLOUCIT. [Její závěrečná SMS by měla být důraznější, a měla by aspoň trošku naznačovat, že možná ještě ..., např.: PROSIM, VELMI PROSIM, PRIJD SE JESTE ROZLOUCIT! Proč? Protoze Herbert je mužský a těm se často stává, že když se jim něco nepovede zlomit hned, tak ze vzteku i ze zklamání rychle utečou. Mohl by prostě odjet a už se nerozloučit.] Zatopila v kamnech, probudila otce, který spal opřený hlavou o stůl vedle desti [deseti] lahví od piva a odvedla ho do postele. Šla do své pracovny a zavolala matce. „Nechceš za mnou přijet, maminko? Budu se konečně vdávat...“ ------------ Poznámky: T* K diskuzi tady nahoře nemám vcelku co dodat - jen to, co je v připomínkách přímo v textu.

- Přitáhla si peřinu k nosu, ale zachumlala se po nos. -Poznámka k bramborám je na místě, ale ne pro hrdinku - je klidná a energické pohyby se k ní nehodí. Snažila jsem se ji tak vykreslit celým dílem a alibisticky si myslím, že zdařile. - Poslední SMS má stejné odůvodnění jako brambory. Žadonění k ní nesedí, zná Herberta a ví, že přijede, ví, co mu napsat, má to promyšlené. S ostatním vcelku souhlasím, jde to napsat tak i tak. A hrozně moc děkuju, já tě nechtěla vyprovokovat až tak :)

Já díky. :)

ale to víš, že zajímalo, jen se takhle neptám, asi... pochval se co hrdlo ráčí, kapsa dovolí a myšlenka dosáhne ;o)

dobře se to čte, ale nepochopila jsem, koho se to pořád ptala na to, jestli mu na ní záleží. Vypadalo to na manžela, nebo přítele, ale na konci se z toho vyklubal otec.

taky nevim proč se ptá otce... ale hezky :o)

Vás nikdy nezajímalo, jestli vašim rodičům na vás záleží, když máte pocit, že ne? Původně to měl být partner, to je pravda. Ale i takhle jsem s tím navýsost spokojena. :) (Ať žije sebechvála.) A jináč dík.

Jo, zajímalo, ale tak mi to nesouvisí potom s dějem :-) ale neva, když se to líbí tobě, tak mně taky :-)

To je správný přístup. :) ne, jde o to, že otec nemá Berta rád. Měla jsem dojem, že to z toho je vidět. Ale už si nepamatuju, jestli jsem to v některé poznámce ještě nevypichovala a hledat se mi to nechce. Takže opakování je matka moudrosti. :)

Asi to tam neni :-) A vůbec by mě nenapadlo, že o to jde :-)

Okaj. Zapíšu si do poznámek, že tam pro mnohé něco nehraje. :)

***

*!

moc pěkně! ale SMSky nesnáším :-)

Neboj. Taky mě to stálo hodně úsilí se přemluvit, abych tam ty SMSky začlenila. :)

*

Neboj, reálné to není - v jedenácti jsem byla ještě poctivé děvče.

hezky napsaný *

Tý brďo, vosum let? To je doba..... Vždycky mám strach že je to z vlastního života.... .................... BARBAR

Dík. A hned Tě využiju, jo? Zajímalo by mě, jak jsi na mě tak zčistajasna narazil. Vždyť se tu moc neukazuju.. Mě to vždycky zmate.

Tak to jo. Já jsem jen hrozně zvědavá.

Tedy Helgo.... Jak hluboce s Tebou v diskusi u katugirova dílka nesouhlasím, tak stejně hluboce se Ti teď klaním. Tohle je krása krásoucí. Zpočátku jsem měl trošku potíže s motivací té ženy (co kdyby, chudák Bert ten domek prostě prodal, aniž by se jí ozval ?), po pár čteních mi to už přišlo pochopitelnější, takové.....ženské. Dialogy mi špatné (ve smyslu zbytečně ukázkové) nepřipadají. Vidím to tak, že u skutečného rozhovoru na tohle téma se sice většinou volí jiná, zaobalenější forma, ale při zpětném vybavování si té situace se člověku nevybavují konkrétní slova, ale právě tahle "čistá" významová osa. Máš tu jeden Piští tip, a mrknu se na další.

No vidíš. A ono to bylo motivované chováním mužským. Ale děkuji za poklonku, taky je to asi jediné mé dílko, se kterým jsem zatím spokojená.

Psani je o zivote.

Ono co není o životě, že? Jen mě pobavila věta "Bylo by dobre, kdyby se tak bavili." Kdyby lidi byli takoví a takoví... Někomu by stačilo, aby se lidi bavili upřímněji. Já si říkám, že bych se chtěla dožít konce světa. No, asi bych to dál nerozpitvávala.

Neokecavaji a jdou rovnou k veci. Jsou otevreni. Mas pravdu. Takhle se spolu lidi obvykle nebavi. Bylo by dobre, kdyby se tak bavili. Ted nevim, co je lepsi. Asi psat tak, jak pises.

Tak teď jsi mě pobavil. Že způsobím úvahy o životě mě opravdu nenapadlo. :)

Chm chm chm... Jsem zmatena. Dobré dialogy = špatné dílko? Ne, chápu, ale tak ukázkové mi nepřijdou, vždyť tam skoro žádné nejsou, vždyť tam všichni pořád mlčí. A když nemlčí, musí přece říct něco, čím neokecávají a jdou rovnou k věci. To zas mám brouka v hlavě, vůbec mě nenapadá, jak by měly vypadat jinak. A po sobě jsem to četla, tak taky nevím...

Líbí moc*

Mne to prijde ponekud zmatene. Asi jsem nedaval poradne pozor. K dialogum: Prijdou mi az prilis pekne. Takove ukazkove. Proto ne prilis realne.

Dialogy jsou opravdu už skoro vzorové, ale dobré je, že se dovedeš vyhýbat jménům a tak napínat čtenáře. do poslední chvíle jsem nevěděl, kdo je ten pivař. Příště zkus vymyslet originálně rozhovory, opravdu mi to připadá už v každý povídce stejný, a taky si to po sobě nakonec přečti, případně dej přečíst jiným, protože někde to chce rychlé čtení, nebo trochu fantazie aby člověku došlo, co tím chtěl básník říci. Ale dobrý. ***

mám chuť si rejpnout

Docela se mi to líbilo.

Ještě že tu byla ta diskuse, ta mě v té povídce zorientovala... Ale jinak zajímavé počteníčko, to zas jo...

Ten dialog zní spíše jako z amerického filmu (I love you. I love you too...). Helgo, to, že Herberta nemá otec rád, není z ničeho poznat. Stejně tak bys mohla dodatečně vysvětlovat (a bylo by to "na prd", jak říkáš), že otec jen nedokáže dávat najevo své city, Berta rád má a hlavní hrdinka se rozpláče štěstím... Jednoduše to v té povídce není, i když si to tam člověk pochopitelně může najít, když chce. Když pak řekne Bertovi, že má rodinu, jednoduše ho klame, protože oba vědí, že se jedná o něco jiného než o otce a matku... Tvoje "odhalení" se zbytečně snaží tlačit povídku někam, kde není, a tím ji degraduje, protože samo ukazuje na slabou vyjádřenost zamýšleného sdělení.

katugiro: Nemusí to být poznat. Můžeš si to domyslet a nemusíš. To je o té vlastní interpretaci. Nepřijde-li Ti to tak, dobrá, prostě Ti to nesedlo. Odhalovat jsem nic nechtěla, jen jsem Ti chtěla ukázat, jak by to třeba šlo. Tak jsem to myslela, ale neznamená to, že je to jediné správné. A jen tak mimo, nepřijde Ti, že kdybys od začátku z jasně vyplývajících dialogů věděl, že jde o otce, byla by ta povídka úplně o ničem?

nejde o to, aby bylo hned vidět, že jde o otce, ale aby ten dialog vypadal ve světle pointy věrohodně, to je vše

OK. Beru. mě to tak přišlo. Ale díky za názor.

Jen pro Tebe, katugiro: (Nechtěla jsem to totiž odhalovat do mrtě, to je potom na prd.) Tak teda otce se ptá proto, že se bojí Berta přivést do rodiny, bo otec ho nemá rád. Proto se ptá, jestli ji má rád, záleží-li mu na jejím štěstí. Nad bramborami pláče, protože vidí, že otec nadšený z jejího setkání není a ona sama je z toho celá nesvá. No a rodinu přece má - otce i matku, ne? :)

za překvapení.....*t*

Ten začátek je trochu ve zmatku. Hlavne mě mate ta mezera, to jsou jako dva různý dialogy? Ale asi je to jen jeden, s tátou, viď? - „Nevím, co mám říct. Nejradši bych s tebou jen mlčel.“ - hezký Je to dobře napsaný a má to pointu, takže pochvala.

Na začátku to jsou dva dialogy s otcem, jen se liší v čase - proto ta mezera. Jeden večer, druhý den poté.

Tak to se povedlo. Zdařilé.

Myslel jsem si to.

četlo se mi dobře, pointa je trošku zlomyslná, ale funkční a překvapivá. plus za neškobrtání přímé řeči tip

ona ale ta úvodní otázka na otce trochu nesedí... a trochu zvláštně se rozpláče nad bramborami... a pak Bertovi řekne, že má rodinu... a stejně se mi to líbí :) *