Sbohem smrti

...ticho, jen maličký pramínek potu pomalu sklouzl z nahého těla a přeskočil se slabým zaštěrcháním na rozpraskanou zeď, která ho hladově vsála....

Sedím v prázdné místnosti, koberec smotaný v protějším rohu, poškrábané parkety se mi jakoby vysmívají ale já tuším, že je to naposled....Zády jsem opřený o onu zeď, která mě příjemně chladí a očima pátrám po nějakém pevném bodu. Chvíli se zastavím na starých parapetech, které pokrylo sytě zelené listoví několika rostlin, vždycky jsem obdivoval tu jejich sílu, však také oni potřebují k životu slunce, vodu, čistý vzduch, jenom nám lidem je to málo....snad ale neznají lásku, bolest, utrpení.....dívám se na ně, čekám že poradí, však i oni zklamali a mlčí

Chvíli jen tak koukám do prostoru, a pak můj zrak zakotví na malé hromádce mých osobních věcí.... hodinky, jednou jsem si je koupil k narozeninám a nikdy jsem si bez nich nedovedl představit jediný den, teď tam leží, když napnu uši, slyším jejich jemný tikot, čas jde dál, nikdy se nezastaví, někdy jde s námi, a někdy zase proti nám, čas pohody rychle uběhne, trápení se vždy táhne....vždycky jsem miloval citát „I ta nejhorší hodina má jen 60 minut“ , obávám se, že onu šedesátou minutu již neprožiju a na lítost už nezbude čas,

peněženka, polorozpadená kůže, kterou jsem měl skoro vždy u sebe, ty nejmenší mince se mi vždy nekontrolovatelně rozkutálely a já neměl potřebu je sbírat....snad je sebrali jiní a s pocitem náhody si je pro štěstí schovali, já jim to štěstí přeji, válí se okolo nás a my je někdy necháváme ležet, pořád hledáme to co nám leží u nohou, protože jen v syrovém balení....

svazek klíčů, už od malička jsem obdivoval pořádný svazky klíčů, jakoby mi dával pocit něčeho, co vlastním a tak se mi vždy rozzářil úsměv, mohl-li jsem tam nějaký kousek přidat, kdybych  ho

ale prohlédl dnes teď, zjistil bych, že několik klíčů by už nikdy nenašlo své zámky, dva byly od zámků na kolo, které již dávno zrezivělo a také od schránky, kterou již využívá jiný majitel..

a v neposlední řádě stříbrný řetízek s nestříbrným křížkem na hromádce starých zežloutlých papírů se skvělými texty, který nahrazují Bibli. Avšak tak jako Bible je pro nevěřící bludištěm, tak i já tyto texty sic miloval a rád si je přečítal ale přitom jsem v nich bloudil a hledal  a neporozuměl.....

Na druhé straně místnosti malý ranec – mé věci pečlivě sbalené, tak že by mě mohl každý bažant závidět....a pak...když sklopím oči dolů, vím proč to všechno...

Stříbrná břitva, pilulka se sklenici vody, malinký revolver – co s tím proboha? ptám se sám sebe, je to nevyhnutelné?

anebo spíš dokážu to?

Pěkně jsem si to připravil, jen co je pravda....i teď mám možnost volby.....beru do rukou břitvu,

ocelově chladná, padla akorát – prsty se rozklepaly....hladím si  předloktí, tady někde mají být erotogenní zóny, ale nenašel jsem nikoho, koho by vzrušovaly, snad jen tu SMRT.

Vyzná se, přežila všechny a všechny přežije, přijde tiše a zanechává za sebou jen bolest, vzpomínky

Ruce se mi rozklepaly ještě víc a tak s úlekem ji pokládám opět na zem, myslím že tahle cesta není nejvhodnější.

Že by ten maličký revolver, je tak roztomilý, vždycky jsem po takovém toužil, když jsem byl kluk, když jsme ještě pořádně nevěděli, co je to válka a každý den jsme si na ni hrávali, umělé pistolky nám připadaly opravdu pro malé.caparty...a toužily jsme po téhle těžké věcičce....a teď je tu, ani by mě nenapadlo, jak snadno si ji může člověk pořídit, stačí se vydat do té správné (většinou ale té nesprávné) společnosti  - stačí stisknout spoušť a tu ohlušující ránu zřejmě ani neuslyším....

moc hlučné, tahle myšlenka mě zarazila, nehledám snad důvod to neudělat? já se přece rozhodl,

toliko filozofování o tom, zda-li mi někdo dal právo, k čertu s tím, však suďte mě po smrti....

Možná tahle cyankáli....vypadá neškodně a ještě ochutnám tu vodu, pravou vodu nic než vodu, upadnu do snění, krásných snů, trošku mi to nahání strach, co když ty sny nebudou krásný...nemám strach ze smrti, mám strach z toho co bude pak, bude-li něco

Nemám snad sílu? Je to strach, to mocnější ve mně, vím, mnoho lidí miluji....a milují oni mě??? i tohle mě celý život děsilo.....

A proč to dělám? Všechny důvody jsou tak prosté, že je mi stydno je vyslovovat,

Cítím, jak se mi po tváři koulí slzy, nikdy jsem nic snad nedotáhl do konce, slyšel jsem mockrát a teď, teď je to tady, vždyť stačí zatnout pěsti, jednou dvakrát polknout, nasát, to co jsem dělal už po narození, jak snadné, jen ruce mám jako ochrnuté, nehnou se a já se hroutím tou bezmocností......

Sbohem smrti....