Cestou domů

Dívám se ven a pozoruji poletující bílé motýly.

Jsou jich tisíce a tak něžně padají k zemi,

že mě to naplňuje pocitem štěstí. Přemýšlím,

jak je to zvláštní, že je kolem všechno bílé a vůbec nám to nevadí. Co kdyby byl sníh žlutý,

nebo červený?

Přišlo by nám to také tak samozřejmé?

Bílá je neutrální barva, dobrá, ale co tráva, stromy?

Je tak úžasné procházet se z jara přírodou!

Zelená barva prý uklidňuje.

Je jí v přírodě převaha, má několik tisíc odstínů

a když si pomyslím, že je všude,

kam jen pohlédneme,

přijde mi to zcela normální.

Přemýšlím, jak by to asi vypadalo, kdyby bylo kukuřičné pole tmavě modré a stonky květin zdobil blankyt ?

Z přemýšlení mě vytrhne až veliké zvíře.

Je to velbloud!

Stojí si klidně uprostřed sněhové pouště.

Má dlouhý, prohnutý krk důstojně vztyčený

a velký hrb, který až nápadně splývá s hýžděmi. Rozhlíží se kolem, možná něco hledá!

Najednou se velbloud změní v bizona.

Je obrovský,

jen hlavu má malou a nejspíš ohnutou.

Srst má zmaštěnou tak, že téměř cítím její zápach. Dlouhé chlupy sahají až k zemi

a zakrývají nohy. Vlastně ani nevím,

zda nějaké vůbec má.

Je otočen zády, asi se vyděsil - prchá pryč. Napadne mě,

zda to byl opravdu bizon, nebo spíš velbloud. Možná to byl také nějaký pravěký ještěr.

Nejsem si úplně jistá!

Jedno vím ale určitě.

Byl to přenádherný starý strom,

který dovolil mé fantazii pohrát si s ním.

Stál uprostřed pole a myslím, že ze všech cestujících jsem  ty dva viděla jenom já!