Anděl

Roku xtého v předvečer svatého Mikuláše,

kdy bílé vločky by se měli dolů snášet,

na ten náš životem uspěchaný svět,

proměnit ho v mrazivě bílý čistý květ.

Dívám se na zářící město pod sebou,

jeho tisíc světel se snaží prodrat tmou,

okno otvírám, nadechnu se, vyhlédnu ven,

uvidím tam v rohu snad zářivý sen.

Ta bytost je zahalena v blankytné záři,

výraz smutku i štěstí má ve své tváři,

s úžasem hledím do jejích očí,

kde  se moudrost věků s otazníky točí.

Její nadpozemský zjev a dokonalost krásy,

ušlechtilost sama a přesto slzy skrz  řasy,

překonávám své překvapení i nevíru,

lákán hlasem co zní jako akord klavíru.

„Prosím člověče, pojď ke mně blíž,

prozraď člověče, jak zvládnout tu tíž,

řekni člověče, proč mám v sobě prázdnotu,

proč  člověče, proč milovat znamená samotu?“

Náhle cítím blaho i všemi svými  smysly,

že ona prochází mou minulostí, mou myslí,

vzpomínky jsou průzračné jak křišťálový led,

ale v žádné není ta hledaná odpověď.

Pokývne hlavou, její úsměv prozáří noc,

v porozumění, že všichni by chtěli moc,

lidský rod – znát tajemství života,

andělé – proč není láska pro ně, jen nicota.

Okno zavírám a odcházím zamyšlen,

byla to skutečnost nebo byla přeludem?

Co je těžší? Být sám a andělem?

Nebo mít naději a být jen člověkem?