Milenina slza

Já jich potkala houfy,

dalo by se říct,

ale je-li mezi něma ňákej pravej,

to nevím, nevím dodnes.

A spáchala jsem krivd asi plno,

hnala jsem je kvapem,

opilá a s nevděkem,

jako stará čarodějnica,

mlátila jich koštětem

Pak si otevřela kompot z rybíza,

léta sladkost na zimu

a pod hrachami slz vzpomínala,

zda-li mezi něma však nebyl ten správnej,

kterej mi ovšem prch.

A v tej izbe,

ač kamna krmila jsem poleny z borovice,

je takovej divnej chlad,

asi jako když do futer vstúpí vrah,

co zabil neviňátko.

Mám na to celej večer,

ohřát sa,

aby bylo líp,

rozfajrovať sa rumem,

súsedům budu na postrach,

až s rozžhaveným pohrabáčom

budu típat na jejich parapety

jejich neutřenej prach.

A budu křičat jako Divá Bára,

čerte, čerte,

nemám s teba strach!!!

Ach myslivečku,

ach!!!