Smutek

Nedalo mi to a musela jsem se nekomu vykecat.Tak proc ne zrovna Vam?

Zase mi odešel.Sedím tady sama.Sama v jednom z těch nesčetných kolejních pokojů. Je mi smutno.Čísi ruka mi neodbytně svírá to,čemu se říká srdce a nechce jej pustit. Není to tím,že bych ho měla ráda natolik chorobně,až bych nesnesla být jenom chvíli bez něj.Je to tím,že mám hrůzu ze samoty.Prostě nesnesu to ticho kolem sebe a pocit osamocenosti.V takovou chvíli se snažím najít společnost.Jakoukoli.Zatím se mi to vždy podařilo,ale co až to jednou nepůjde? Budu muset zůstat sama se sebou.Nebude,kam utéct před myšlenkami naplňujícími mi hlavu.Budu se jim muset postavit čelem a nechat je,ať proniknou celou mou bytostí.Od konečků vlasů,až po špičky palců na nohou.Ty nepříjemné, smutné myšlenky nutící mě zpytovat svědomí a uvědomovat si,co jsem kdy udělala špatně, a co ještě musím napravovat. Vím,je to nutné.Vím taky,že dokud to neudělám nebudu svobodná.Budu otrokem sebe sama. Tak žeby teď?

---