Dál

Naděje umírá poslední...

Dál
Bylo krásné letní ráno.Vítr si pohrával se stébly trávy rostoucí na pokraji útesu strmě hledícímu do moře. Čerstvý vzduch plný kapek vody plál duhovými barvami ve slunečním svitu, jež vítalo den. Moře burácelo, byli slyšet zvuky života ptáků i zvěře i poryvy větru. Přesto to bylo tak krásně klidné místo.
Edward seděl na lavičce. Pár vlasů mu vlálo ve větru, dřevěná hůl se třásla pod tíhou starých rukou. Vzpomínal si na své první odpoledne tady. Byl tu s ní. Na ten krásný den, na ty hodiny, o nichž si přál, aby nikdy neskončili. Teď tu ležela, spala tu věčným spánkem. Slunce ozařovalo její náhrobek – bílí kámen a rudé květy opletené časem okolo něj. Usmíval se. Nikdo na útesu nebyl, slunce příjemně hřálo a vítr zpíval každou chvíli jinou píseň. Moře volalo. Vzduch se vzdouval v barevném víru nikdy nekončící harmonie přírody. Edward s námahou vstal a vykročil ke srázu. Nikdy nepřemýšlel, co bude pak. Potom? Byl šťastný, vždycky. Udělal ještě krok.
Paprsky slunce ozařovali prázdnou lavičku. Zlaté světlo přecházelo do temně oranžové a pak do rudé. Vítr vál. Jen ptáci přestali. Příboj obejmul útes a moře, to velké moře, pojmulo ho za svého.
V bílém světla stála ona. Kráčel k ní a byl šťastný. Navždy.

---