AMBRA

AMBRA

Praha, 14. listopadu 2015

            Utíkala. Neslyšela nic kromě svého dechu a splašeného rytmu srdce. Hlavou se jí honily stovky myšlenek. Měla strach. Obrovský a šílený strach.  Nevnímala bolest ze ztráty Dimitrije,  byla zcela prázdná. Lidé se za ní ohlíželi,  ale všem byl její osud lhostejný. Proč by se také měli zabývat osudem dívky,  co má v patách mafii? Oni sami se chtěli dožít zítřka,  takže jako by nic neviděli. Bohužel , totéž platilo i o policii. Nikdo se nestaral proč,  každý si raději hleděl svého.

Vzpomněla si na  seznámení s Dimitrijem. Procházela se tehdy Prahou,  neměla kam jít. Bylo okolo půlnoci, když vedle ní zastavilo auto. Stáhlo se okénko a tam seděl On,  její vysněný princ. Co na tom,  že ji bil? Živil ji a někdy jí dával i kokain. Ale dneska to již nevydržela. Chtěl ji zase zbít,  ale ona vzala zbraň a střelila ho. Spadl na postel. Všude byla krev. Jeho oči ji stále pozorovaly,  nemohl pochopit, co se stalo. Nesnesla ten pohled. Krev…všude jenom krev. Krev jejího milence. Krev pohlavára mafie. Krev , která jí zpečetila osud. Podívala se na sebe do zrcadla a zachvátila ji  panika. Nevěděla,  co si počít. Jediné,  co ji napadlo,  byl útěk. Musí odsud okamžitě zmizet. Vzala si kabát a odešla. Hlídačům řekla,  že spí. Jenže oni vešli. A tak se rozběhla. A stále běží.

Vběhla do nějakého parku. Zastavila se a snažila se zjistit,  kam se to vlastně dostala. Podle lidí kolem ,  se nachází v čínské čtvrti. Asi přeběhla most,  takže stojí někde na Novém městě,  jak se tomuto místu dříve říkalo. Rozběhla se podél parku a viděla několik rozmlácených soch. Asi utíká po Karláku,  před sebou viděla Novoměstskou radnici,  teď je z ní diskotéka pro zlatou mládež. Prudce zatočila a hnala se Vodičkovou ulicí. Vběhla do pasáže,  kde bývalo kino,  před několika lety to tu přestavěli na policejní stanici. Vřítila se dovnitř jako tornádo,  ale nikdo se po ní ani neohlédl. Její pronásledovatelé se zastavili a pomalu vešli za ní. Mohli téměř vše,  ale nemohli ji zastřelit na policejní stanici. Jeden z nich šel za poručíkem nahlásit vraždu.

Vtrhla na dámské toalety. Věděla , že se nemůže obrátit na policii,  zřejmě by ji zatkli a předali Rusům. Vešla do kabinky a zamkla se. Pomalu začala odmontovávat mříž na okně. Netušila,  co bude dál. Mříž povolila. Otevřela okénko a s kočičí mrštností se jím protáhla. Opět stála na ulici. Svižnou chůzí zamířila k nábřeží. Teprve teď jí došlo,  co se vlastně stalo. Zabila. Nechápala,  s jakou samozřejmostí vytáhla zbraň a pak… ne,  teď na to nesmí myslet. Musí se odsud nějak dostat. Spatřila telefonní budku. Zavřela se uvnitř a vytočila číslo svého bratra.

"Haló?"

"Ahoj,  to jsem já,  Ambra. Potřebuji pomoc"

"O co se jedná,  snad jsi nikoho nezabila", uchechtl se.

"Hmm"

"Cože?"

"Zabila" špitla potichu.

"Panebože koho?"

"Dimitrije"

Na druhém konci bylo ticho,  zavěsil. Lidé se neradi přátelí s chodícím terčem.

Pomalu došla na nábřeží. Podívala se na řeku,  připomínala spíš kanál. Věděla , že je s ní konec. Dřív nebo později ji najdou,  JIM neunikne.

Všechno začalo asi před 5 lety. Česko tehdy uzavřelo hranice,  kvůli mafii. A potom… jednoho rána se všechno změnilo. Teroristé vyhodili do povětří půlku Prahy, z Hradu , naší národní chlouby, nezbylo vůbec nic, nezůstal kámen na kameni. Ve chvíli všude zavládl strach a panika,  po ulicích se povalovaly na kousky roztrhaná mrtvá těla. Většina lidí,  kteří tu hrůzu přežili,  byla sotva schopna odporu,  potichu se plížili zničeným městem. Rusové si jich buď nevšímali,  nebo je pro zábavu "lovili". Ti, co to přečkali živí, se schovávali v útrobách metra a vytvořili si vlastní město. Hlavní sídlo měli na Černém mostě, panelovou zástavbu obehnali dvoumetrovou betonovou zdí s ostnatým drátem a 24 hodin denně drželi hlídky. Mafie se je nejprve snažila zlikvidovat, pak se však rozhodla, že na ně zatím budou pouze dohlížet, aby se nepokusili osvobodit celou Prahu. Obyvatelé Svobodného místa, jak si říkali, navíc vařili pervitin, který za slušnou cenu prodávali na Muzeu a Malostranské.

Vpád ruské mafie však nebyl tím nejhorším. Asi o půl roku později se o Prahu začala zajímat čínská triáda. Postupně Prahu osidlovali, což se Rusům samozřejmě nelíbilo.  Nevyhnutelně to vedlo k válce, která trvala několik měsíců. Vše skončilo dohodou o rozdělení Prahy na dvě poloviny. Triádě tím připadlo veškeré území na pravou stranu od Vltavy. Nyní tedy oficiálně vládne příměří, ale noční procházka po Karlově mostu by vás mohla stát život.

Čínská polovina města je v poměrně dobrém stavu. Mají tu restaurace, kina, dokonce i divadlo zachovali. Působí zvláštně, vejdete do nádherné budovy, sledujete představení o samurajích a o přestávce si všimnete, že nad jevištěm je nápis "Národ sobě". V tu chvíli vám to možná přijde směšné, ale mě to nutí plakat.

Když se procházíte po nábřeží, dojdete až k bývalé kavárně Slavia, dřív tam lidé chodili za odpočinkem a poklábosit si s přáteli při kávě, ale dneska…laciný zábavní podnik pro muže,  v obrovských výlohách tančí polonahé mladé dívky, jako by byly pouze maso na prodej. Ale co? Pro Číňany nemají větší cenu. Alespoň , že je nebijí.

Oproti poměrně hezkému "Malému Pekingu",  je ruská část Prahy ve strašném stavu.  Zatímco Číňané nahradili polorozpadlé domy novými,  Rusové se ani neobtěžovali s opravou.  Žijí v domech,  které na ně mohou každým okamžikem spadnout a nevadí jim to.  Malý Peking přímo tepe životem tady se domy jeví ošklivé a šedivé. Všechny sady a zahrady uschly, po ulicích se válí odpadky. Chudé děti se toulají po městě,  sbírají popadané střešní tašky a cihly a odnášejí je rodičům. Ti se snaží si z nich postavit alespoň nějaký příbytek,  ale jejich pokus se čas od času zhroutí a několik jich zabije.

Jediná věc, která tu všechny zajímá jsou drogy. Desetileté děti udělají cokoliv, aby dostaly svou dávku. Malé holčičky prodávají svá těla, chlapci kradou,  někteří dokonce přepadávají a zabíjejí lidi kvůli 200 korunám. A policie? Ta si nad vším myje ruce. Jsou rádi, že mají zaměstnání, tak  proč se motat do cizích konfliktů? Každý má svých starostí dost. Všichni tohle místo nenávidí a touží se odtud dostat, dokud jsou ještě naživu. A to není tak moc času.

Stále stála na nábřeží a pozorovala vodní hladinu. "Proč nás tehdy nemohli nechat na pokoji? Teď by tudy tekla řeka namísto kanálu. Já bych tu nestála. Oni by mě nenašli".

Zazněl výstřel. Ani se nesnažila uniknout, věděla, že ji zasáhli. Dopadla na zem. Čekala, že se jí promítne celý život, ale pouze se vynořila otázka: "Co se tehdy stalo, že se ten svět tak pokazil?"