Daemoon 6

tak konečně poslední díl...

*** Mečem jsem mával si pro legraci, zabraný s ním v živé konverzaci. "Furt samí démoni, to nemá šmak..." Najednou přede mnou stál velkej drak! Měňavý šupiny, zbarvený do ruda. Zuby jak sloní kly... Strašlivá obluda! Složený křídla a obrovský drápy... Všim jsem si že ke mě svůj pohled sklápí. Celý to bylo fakt opravdu děsivý. Nejhorší byly však ty oči zářivý... Najednou v hlavě se hlas meče ozval: "Pitomá ještěrka. Kdo ji sem pozval?" "Vezmi mě kámo a sejmem ji hlavu! Překáží v cestě, tak jsme jasně v právu." Hned na to lebku mi rozezněl hlas, vážný a hluboký, starý jak čas. "Neútoč mladíku, chceš-li žít dál. Nemám chuť abych si teď s tebou hrál." V myšlenek víru jsem hledal svou pravou. Drak ještě varovně zakroutil hlavou... V ruce jsem sevřel meč, vyrazil k útoku. Přemetem dostal se drakovi do boku. Ta mrštná potvora snadno se vyhla, ještě mi ocasem po nohou švihla. Divoký útok a zuřivý řev. Drakovy šupiny zalila krev... Jeho řev dost snadno překonal můj. Ozvěnou vracela ho dračí sluj... S odlesky na třpytných jeskyních zdech, drak na mě vypustil ohnivý dech. Rychleji než rychle kouzlil jsem ochranu, a ještě uskočil doleva na stranu. Mimo mé kouzlo teď panoval žár, že by v něm ocel už měnila tvar. I přes mou ochranu horký vzduch pronikal, dost jsem se potil a dech mi z plic unikal. Za věčných vteřin pár peklo to opadlo. Masivní tělo však na mě hned dopadlo. Ve tváři výraz už jako bych zemřel, ještě jsem naposled meč vzdorně sevřel... *** Zas jsem se probudil. Při vyučování! V ruce svíral pravítko... Proč? To nemám zdání. Učitel vyvolal mě abych ukázal, jak jsem se naučil příklad co přikázal. Přišel jsem k tabuli před celou třídu, do ruky vzal jsem si namoklou křídu. Kreslil jsem diagram se vzorci dokola, přitom jsem bůhvíproč myslel na sokola...

---