Chřipka

Jednou takhle na odpolední směně mi byla pořád hrozná zima. Neustále. A byla všude, kam jsem se hnul. Jakmile jsem měl čas, uvařil jsem čaj a rukama objal sklenici. Jakmile přestala pálit, přikládal jsem ji k tvářím a jakmile jsem čaj vypij, přikládal jsem ještě teplé sklo na hruď i záda. Naštěstí jsem byl v práci sám, naneštěstí zde nebyl nikdo, kdo by mi mohl darovat acylpyrin. Neboť jsem tušil, že na mne něco leze. Zima byla hrozná vtěrka. Oblékl jsem si svetr i vestu a bylo mi trošku líp. O pauze jsem se nalepil na žebra topení a vyhříval si záda. Vyhřátá záda jsem pak přilepil k opěradlu kolečkové židle a vše, co šlo, jsem vyřizoval pojížděním na téhle zánovní židli. Během několika takovýchto výletů k počítačům na druhé straně místnosti jsem byl v kormidlování židle tak dokonalý, že jsem potřeboval o polovinu méně času, než kdybych ze židle vstal a vzdálenost cca pěti metrů obsolvoval pěšky.

Doplazil jsem se domů. Měl jsem co dělat, abych neznečistil autobus, neboť šofér s tímto jel jak z loupeže. Obzvláště rondl jsem snášel velmi nejistě, až špatně. Doma jsem dal vařit na čaj a zoufale hledal po šuplících acylpyrin. Nenašel jsem nic, a tak jsem se, třesouc se zimou, odbelhal do postele. Na sebe navršil vše, co jsem viděl poblíž, abych se konečně zahřál. Strčil ledový teploměr pod paži a po pěti minutách na něj nechápavě začučel. 39,2 stupňů Celsiových. Rovzpomněl jsem si na teplotu běžnou a porovnal s ní tu současnou. Do hlavy se vedraly smutné myšlenky na nenapsanou závěť.

Spláchl jsem trudnomyslnost lokem vřelého bezového čaje. Jediný lék, který tu noc mám k dispozici. Horkost začíná vyhřívat prostor pod dekou, ale v hlavě pořád cosi buší. Probírám v té bolavé hlavě všechny možnosti a provizorní léčebné postupy, které bych mohl opominout a ještě před usnutím si dávám obklad vytvořený minerálkou Magnézií a toaletním papírem. To je ono. Teď můžu spát. Jsem v naprostém klidu a trošku mi připadá, že sedím na sedačce vedle sebe, koukám na sebe a usmívám se. Tak jsem usnul.

Probudil jsem se hrozně zpocený, někdy v noci. Převlékl jsem se, napil a hleděl usnout stejným způsobem. Nebylo zřejmě příliš pozdě, za stěnou jsem slyšel televizní hlasy. Podle obsahu hlasů se jednalo snad o nějakou stupidní telenovelu. To nevím. Jen vím, že po čase začaly ty hlasy sílit, začaly mne zamotávat a promotávat a pronikaly mi do oší přes zavřená oční víčka. Někdo mi zaječel v čelní dutině a nade mnou vše zuřivě blikalo a rotovalo. Když mi někdo začal dávat nohy z okna, probudil jsem se. Otevřel jsem oči se zpocenými řasami. Srdce mi silně bilo a venku zhasla pouliční lampa. Za chvíli se zase výbojka na třikrát rozžla a za necelých pětapadesát vteřin zase zhasla.

V době tmy jsem se necítil dobře. Měl jsem pocit, že hodnota horečky je přímoúměrná temnosti. Lampa se rozsvítila a teplota závratně klesala a víčka zrůžověla. Při dalším výpadku výbojky jsem měl pocit, že se propadám pokrývkami a měl jsem horečku jako v Kalifornii.

Procitl jsem ze začínajícího snu o zlatokopech, vysoukal jsem se do půl těla zpod hromady přikrývek a zapálil čajovou svíčku v červené sklenici na stolku. Představoval jsem si, že plamínek pálí bacily létající pokojem a usmál jsem se.

Jen tak jsem koukal na strop a představoval si sebe, jak se učím létat. Viděl jsem se na kraji police knih, jak na hřbetu jedné z nich stojím, v obou rukou jakási muší křídla a snažím se vzlétnout. Za zády se křídla slepila, já ztratil balanc a začal máchat jen tím slepencem a kupodivu jsem zase rovnováhu získal. Cítil jsem se z toho ale strašně unavený a tak jsem si lehl na knihu vedle a tím křídlem se přikryl. Křídlo se začalo rozpouštět a celého mne smáčelo.

Probudil jsem se opět zpocen. Zabalil jsem se pouze do ručníku, otočil polštář, prohodil pořadí přikrývek. Lehl jsem si na pravý bok, abych tak nepociťoval tlukot srdce.

Probudil jsem se s obavami, jak se cítím. Cítil jsem se a dal jsem si tedy rychlou a důkladnou sprchu. Dobře jsem se vydrhl a hladce oholil. Již z dob, kdy mi ještě vousy nerostly jsem věděl, že bacily čistého, voňavého člověka nevidí. Jen jej slušně pozdraví a dále jej s vervou hledají. Hromada ovoce v košíku u postele bacily ještě více mate.

A když si pomalou chůzí churavého člověka donesete z nedaleké lékárny igelitku s léky, máte téměř vyhráno. Téměř, neboť odstěhovat bacila není jednoduché. Stále totiž hlídkuje, jestli se ještě neobjevíte ve stavu jako na začátku. A tak si nudou z čekání škrábe v krku, a různě otravuje život slušným lidem. A zatímco si bacil pakuje kufry, vy si u toho čtete a poočku pokukujete. Sbalený bacil, připravený k odchodu, ve dveřích ještě okouní. Kolikrát se ve dveřích střetne s udýchaným známým, který přišel na slovo, nebo do něho vletí navracející se potomek.