životopis jednoho dost zajimavého človíčka

   Přesný začátek toho, o čem hodlám psát,neznám.Vím jen,že to celé způsobil pohled.Jediný pohled,kratičká chvilička,kdy,tenkrát ještě mladý a statný muž, pohlédl do očí mladé venkovské dívky.Dívka jeho nesmělý pohled opětovala,cudně sklopila zraky,přeskočila jiskra,maličká jiskřička, která zažehla oheň mezi dvěma mladými lidmi a vše dále pokračovalo přesně tak,jak už tomu čas od času bývá-láska, sex, zásnuby, sex, svatba ,sex, manželství, sex.Dále jen sex,sex,sex… a pak já.Nevím,jestli se otec vzdal sexu na nějaký čas dobrovolně po dohodě s maminkou či jen udělal chybu.Maminka mi vždycky říkala,že jsem výsledkem uvědomělého konání,ale kdo ví?To už je teďˇ ostatně jedno,protože jsem tady.Jsem tu, živý, dýchající, močící, kadící, a musím vám něco napsat o mé osobě a mém dosavadním životě a v neposlední řadě také o svých plánech do budoucna.

   Možná by vás celkem zajímalo,proč se zrovna já,dýchající,močící,kadící ,hlásím o slovo.Vysvětlím vám to.A to i přesto,že to nemám v osnově a od jistého Jindřicha za to pravděpodobně vyslechnu nejedno káravé slůvko.

   Právě u Jindřicha je nutno hledat důvod či příčinu,chcete-li , proč teď trávím hezký víkend ťukáním do klávesnice.Rozkázal mi to On, On,který je mi na pětkrát pětačtyřicet minut  v týdnu Bohem.(Někdy i o pár minut navíc,protože se mu to líbí a naschvál přetahuje)

   Jindra, povoláním profesor hudební výchovy a českého jazyka, je součástí učitelského sboru na jistém gymnáziu, které navštěvuji, tudíž je součástí,nejmenším článkem, božstva,které mě dokonalým systémem poznámek,třídních a ředitelských důtek,dopisů rodičům,snížených stupňů z chování a podmínečných vyloučení nutí uznávat.

   Asi chápete,že si připadám jako černoch nebo indián, kterému bílý bandita sebere svobodu a jakoby to nestačilo,ještě jej nutí uznávat nějakého šílence v oblacích.

   Naštěstí nejsem černochem ani indiánem, tudíž nejsem ani bičován,ani zastřelen, jen trošku omezen ve svém jednání.

   Toto moje „omezení“ trvá už od útlého dětství,kdy mě maminka odložila ze své náruče do jeslí a vydala se vstříc slibné kariéře v obuvnické fabrice,která ,jak se časem ukázalo, až tak slibná nebyla.Nechápavě jsem za ní hleděl a usedavě plakal.Sotva se její vzdalující  postava zmenšila o nepatrný kousek, ujala se mě maminka náhradní-zdravotní sestřička.

   Její hlas nebyl tak jemný, jako ten maminčin, její ruce tak teplé ,jako maminčiny, a už vůbec nebyla tak hodná a chápavá jako maminka.Chápavá nebyla skoro vůbec,možná ještě míň než v té době já.Nechápala, že nechci po obědě spát, že mi ta kašička nechutná, že si nechci hrát s Markétkou,že ji nemám rád a že bych se bez její přítomnosti klidně obešel.Po nepříliš dlouhých slovních domluvách, během kterých zřejmě pochopila, že nic nechápu, nastoupily fyzické tresty.Dodnes vidím její nezvykle zarudlý obličej, krvavé oči, a její ruce, které mě rvaly za vlasy a smýkaly mnou po podlaze.Uchoval jsem v paměti i zvukový záznam, sestávající pravděpodobně z nadávek, které však dodnes nechápu.

   Více si toho z jesliček už nepamatuji, snad jen občasné bitky s jednou tlustou holkou o červenou trojkolku.Byl jsem rozený zápasník, ale k mé nepříliš velké spokojenosti vždy zasáhla ruka Boží a já místo trojkolky vyhrál facku.

   Ještě se vrátím k mému početí.Místo, kde mí rodiče spojili své geny, se jmenuje Pod Čertovou skálou, což zřejmě značně ovlivnilo můj život.Už v matčině lůně jsem byl poměrně neposedný a svou životní pouť jsem zahájil o čtrnáct dní dříve, než mi určili doktoři.

   Vraťme se ale k mému působení v jeslích.Svou úlohu obětního beránka jsem ukončil poté, co jsem jí přestal vyhovovat,respektive když jsem dosáhl věku téměř čtyř let a váhy dvanácti kilogramů a začal se projevovat značnou fyzickou silou a sestřička ze mě dostala strach.

   Tak jsem se ocitl v mateřské škole, kde jsem se poprvé zamiloval a kde mě i nadále mlátili jak žito.Svými krutými fyzickými tresty se nebudu zabývat, neboť se nijak nelišily od těch v jesličkách,snad jen s tím rozdílem,že paní učitelka měla silnější pravačku.Raději vám vylíčím utrpení mnohem horší a rafinovanější než jsou facky a tím je neopětovaná, platonická láska.

   Jmenovala se Martina Kaštovská a jejímu jménu odpovídaly i její vlasy a oči- tmavě hnědé a lesklé.Byla tak neuvěřitelně zdrženlivá a cudná, že jsem z toho po obědě nespal.Teda ne,že bych někdy po obědě spal, ale aspoň jsem se měl na co vymluvit.Houževnatost ,s jakou odolávala mým lákavým nabídkám, byla neuvěřitelná.Odmítla i tehdy, když jsem jí řekl, že líbám nejlíp z celého oddělení lišek a že ani v medvědech nemám konkurenci. Já byl ovšem také houževnatý a řídil jsem se heslem „co ti nedá, to si vem“.Když čůrala,otevřel jsem dveře a kochal se pohledem.Když si hrála s panenkou, políbil jsem ji na rty a odešel.Když v ruce držela,něco,co nemohla pustit plácl jsem ji po zadku zcela bez obav, že dostanu facku.

   Jediným mým kamarádem byl Petr, se kterým jsem často vedl filozofické rozhovory v šatně na téma ženy a jak na ně.Bohužel,Martina i nadále odolávala mým návrhům, až jsem nakonec zestárl a opustil i mateřskou školu, která mi v mysli utkvěla jako vzpomínka na facky a neukojenou touhu.

   Dalším stupněm výchovných zařízení je základní škola,která má nově i funkci vzdělávací.Přijímací zkoušky jsem úspěšně absolvoval a 1.září 1992 jsem nastoupil povinnou školní docházku na ZŠ Otická.

   Ani tady jsem si s paní učitelkou příliš nerozuměl.Protože už jsem byl větší a silnější, řídly fyzické útoky na mou osobu, ale ty byly bohužel nahrazeny čímsi daleko nepříjemnějším.Jako všem dětem v naší třídě mi byla zadávaná spousta nesmyslných úkolů jako nakreslit, o kolik hruštiček je na obrázku jedna míň než na obrázku dva, nakreslit maminku s tatínkem a podobné ptákoviny.Jenže jako by mi to nemělo stačit, nechávala mě ta hodná paní učitelka každý pátek po škole se spoustou nesmyslných vět k opisování.Jako příklad postačí nesmrtelná věta „Ema mele maso“.Paní učitelku jsem za to ze srdce nenáviděl.Mělo to ale i své kladné stránky.S takou spoustou opsaných vět jsem si zdokonalil rukopis tak , že jsem jako první ve třídě měl dovoleno psát perem.

   Když uběhlo pár měsíců ,celkem jsem se přizpůsobil, a v hodinách se choval celkem slušně.Zato jsem řádil o přestávkách.Neustálé běhání mezi lavicemi,bitky s podobně založenými spolužáky i s těmi,kteří o pár facek nejevili žádný zájem, bitva s mokrou houbou, plácání holek po zadku, to vše způsobilo, že jsem se do školy celkem těšil.

   Moje šťastné období však nemělo dlouhého trvání.Cigaretami páchnoucí vrásčitá baba přišla s myšlenkou, že ve třídě budeme mít malou chaloupku.Chaloupka bude mít ve střeše díru a tou se budou házet lístečky- co lísteček, to jeden stupeň provinění.Mí infantilní spolužáci a dementní spolužačky nápad přijali a já sledoval, jak se mé štěstí řítí do horoucích pekel.Každý ve třídě dostal číslo, kterým označil své lístky.V tom by nebyl až tak velký problém, jenže děti jsou ta nejškodolibější stvoření, jaká jsem za svůj život poznal.V pondělí, kdy chaloupka začala oficiálně fungovat, to vypadalo následovně: hned první hodinu jsem odevzdal první lístek za mluvení v hodině.Na začátku druhé hodiny mě Kristýna Juhová za asistence Markéty Cagašové-té Markéty, se kterou jsem kdysi vedl urputné boje o trojkolku- napráskala,že jsem se o přestávce honil s Markem Tkačíkem-čtyři lístky. O velké přestávce jsem se popral s Markem Hendrychem, takže hned po příchodu učitelky do hodiny jsem chaloupce věnoval dalších pět lístků.Začal jsem přemýšlet,jak z toho ven a abych se mohl soustředit, začal jsem se houpat na židli.Bohužel si toho učitelka všimnula a chaloupka byla o dva lístky bohatší.Ten den jsem měl na kontě 13 lístků, protože jsem se v poslední hodině, byla to matika, zeptal spolužáka, jestli mi půjčí pravítko. Za deset lístků týdně jste byli po škole.  

   Tak to bylo skoro každý den a vždy jednou za půl roku jsem byl za své snažení odměněn třídní důtkou.

   S tímto obdobím se, možná trochu překvapivě, váže můj první a poslední úspěch na poli matematickém.V páté třídě jsem byl vyslán do okresního kola matematické olympiády, abych reprezentoval nikoli sebe a své znalosti, ale školu a její učební postupy.Kdybych to věděl už tenkrát, asi bych se tolik nesnažil.Nicméně jsem se stal úspěšným řešitelem a obsadil krásné třetí místo,za které jsem obdržel nikoli peníze ,kterým bych dal určitě přednost, ale diplom.

   Pátá třída, když nad tím tak přemýšlím, byla mým nejšťastnějším rokem na nižším stupni.Dokonce jsem jeden týden nebyl po škole, protože si přáli,abych školu reprezentoval v atletickém čtyřboji.nabídku jsem přijal a v běhu na osm set metrů jsem byl druhý v okrese, a tak se nade mnou paní učitelka slitovala.

   Ke konci roku,když jsem ještě nevěděl, že mi paní třídní navrhla ředitelskou důtku a že jedinou dvojku na vysvědčení budu mít z pracovních činností, jsem se rovněž zúčastnil sportovního dne ve školní tělocvičně.Vybrali mi šplh ,který jsem ve své kategorii vyhrál a paradoxně jsem se tak stal šplhounem roku.

   Málem bych opomněl jednu velice důležitou událost, která značně ovlivnila můj život, a tou byly přijímací zkoušky do matematické třídy,které jsem absolvoval stejně lehce, jako přijímačky na základní školu.

   Na vyšším stupni jsem i nadále reprezentoval školu v atletických soutěžích , ale jelikož jsem pochopil, že z toho nikdy nebudu nic mít, dostal jsem astma.

   Už odmalička jsem trpěl exémem a na nižším stupni jsem trpělivě snášel posměšky spolužáků, zejména jednoho škodolibého blonďáka, jménem Radek.Radek se taky dostal do matematické třídy a tak jsem musel posměšky snášet dál a to i přesto, že ve třídě měli být samí inteligentní lidé.Když Radek v osmé třídě dostal lupenku, moje utrpení zmizelo tak rychle, jak Radkovi olezla hlava.

   Z předchozích řádků vyplývá, že i kdybych na vojnu chtěl, nevezmou mě a v budoucnu se stanu majitelem modré knížky.

   Druhým stupněm základní školy jsem prosvištěl jako Kolumbia atmosférou; jedinou podstatnou událostí byly přijímací zkoušky na střední školu.Dlouho jsem váhal mezi GMK a Medlákem v Opavě.Ve hře ještě byla ještě obchodní akademie, kde by se mi pro jasnou převahu děvčat určitě líbilo.Nakonec jsem si hodil mincí a souboj vyhrál Koperník.

   Nemohl jsem si vybrat líp.Přijímačky jen z matiky, vzali nás všechny; ještě,že jsem se neučil-když si uvědomím, kolik času bych tím zabil…

   A tak jsem se některého krásného zářijového dne vypravil do Bílovce, abych zde ohromoval nejen vzhledem, ale také znalostmi.Bohužel, před mými znalostmi si nikdo na prdel nesedl a už vůbec ne matikář a třídní v jedné osobě, který po pár dnech začal usilovat o mé vyloučení. Jenže mě se v Bílovci líbí, na intru mám krásné apartmá, příjemnou obsluhu,dostatek volného času a v neposlední řadě jsem zcela mimo pozornost rodičů.Takže to tu se mnou budete muset ještě chvilku vydržet a počkat, než koření vašich životů, i když někdy poměrně ostré, vytratí samo.

   Pak se podívám někam jinam.Zvažuji svou rodnou Prahu a Filozofickou fakultu University Karlovy.

   Zatím to je vše. Možná,že až trochu zestárnu, dočkáte se pokračování.