Marian

Marian

             Příběh Marian je vymyšlený, ale podobných, jako je tento, existuje na světě spousta.

             Bylo léto. Slunce svítilo a paprsky se dotýkalo každého, kdo se mu nebránil.Většina lidí trávila volný čas u vody. Děti se koupaly, mámy se opalovaly, otcové seděli pod slunečníky s pivem nebo se sodovkou v ruce,  mládež hrála míčové hry nebo dováděla v bazénu. Všichni se z krásného počasí radovali. Byl tady ale někdo, kdo byl smutný. Nesmál se a z léta se neradoval. Seděl na kraji chodníku jedné ulice a měl skloněnou hlavu. Nevšímal si dovádějících dětí, nedíval se na slunce, na ptáky ani na kvetoucí květiny, zářící barvami. Neuměl se dívat jako ostatní. Nikdy nespatřil sluneční světlo. Znal pouze tmu. Narodil se slepý. Ze začátku mu to moc nevadilo, ale jak vyrůstal, uvědomoval si, že nemá přátelé, se kterými by si mohl hrát, že neuvidí to krásné, o čem slýchával z vyprávění a že takhle bude trpět do konce svého života.

             Jako dítě dostal jméno Marian. Nelíbilo se mu. Znělo tak smutně, a když jej vyslovil, připomnělo mu to, co on považoval za nejhorší věc na světě, to, že nevidí. Maminka říkávala, že jednou bude všechno lepší a že se jeho sny splní. Nevěřil. Nevěřil nikomu, kdo mu tohle tvrdil.

             Seděl tam a bůhví, o čem přemýšlel. Snad poslouchal, co se děje okolo něho, snad plakal. Děti, jenž si tam vesele hrály, mu nevěnovaly pozornost. Všimly si ho jednou a s výsměchem v očích mu řekly: ,, Jdi už pryč. Nechceme tě tady. Chceme si hrát a ne se dívat na mrzáka. Ty k nám nepatříš. Jsi jiný a takového my nechceme."  Marian už byl zvyklý na tyto posměšky. Kde kdo se mu smál. Lidé kolem procházeli a nevšímali si, že se mu děti smějí. Nikdy si nikdo nevšímal. ,, Jsou zlí a vy taky," řekl Marian a aniž by alespoň trošku zvedl hlavu, odešel. Šel pryč, pryč od toho místa, které mu způsobovalo tolik bolesti. Nevěděl kam má jít, ale chtěl být ode všech hodně daleko, hlavně od dětí. Tolik by si přál vidět nebo žít někde, kde by ho měli všichni rádi. Začal utíkat. Měl na všechny zlost. Vrážel do lidí procházejících okolo a v tu chvíli mu bylo jedno, jestli ho někdo zastaví a vynadá mu. Možná to i chtěl. Chtěl, aby se podívali do jeho bezmocné tváře a do očí, jenž nevidí. Chtěl, aby pochopili, jaké to je být slepý a nesmáli se mu.

            ,, Máš hezké oči," říkávala mu vždycky maminka. ,, Jaké jsou?" vyptával se zvědavě Marian. ,, Jsou zvláštní. Nejsou to obyčejné oči, ale oči malého chlapce, který tak touží vidět." Když mu to říkala, pokaždé ho objímala. Marian byl rád, že má takovou maminku. Měla ho moc ráda a on jí svou láskou oplácel. Měl i hodného tatínka, který ale většinu času trávil v práci. Po návratu domů si jej posadil na klín a vyprávěl mu o všem, co za celý den prožil. Dokázali tak sedět dlouho, nikdy je to neunavilo. Marian zaujatě naslouchal. Tatínek mu vykládal o městě, kde žili, o všem krásném, co v něm je a i o tom, že jednou  Marian uvidí, co nikdy neviděl. Říkával: ,, Chlapče, příjde chvíle, kdy budeš mít kamarády a budeš šťastný!" Marian začal doufat, ale nedával to na sobě znát.

             Ze vzpomínek jej vyrušil hlas. ,, Kam běžíš?" promluvil dívčí hlásek. ,, No tak stůj!" volala dívka. Teprve teď si Marian uvědomil, že na něj někdo mluví. Zastavil. Čekal, co se bude dít. ,, Kam jsi tak rychle utíkal?" zeptala se ho. ,, Nevím," zašeptal se skloněnou hlavou. Dívka si toho všimla a řekla: ,, Proč máš skloněnou hlavu, proč se na mě nepodíváš?" Marian nevěděl, co říct. Byl na rozpacích. Nikdo se ho takhle nezeptal. Nikdo se s ním nechtěl bavit. Báli se ho snad? Měl hodně otázek, na které by chtěl znát odpověď. ,,Já...," začal pochybovat. Co když se s ním přestane i tahle holka bavit, když jí to řekne? Má jí to říct? Ano, udělá to, řekl si v duchu. ,,Já se na tebe nemůžu podívat," řekl pomalu, ,, já to neumím. Jsem slepý, nevidím," Napjatě čekal, co bude následovat. Chvilku bylo ticho, ale pak dívka znovu promluvila. ,, Nebuď smutný, vím, že je to těžké nic nevidět, ale přece se nesmíš pořád trápit. Jsou i věci, které člověk vidět nemusí. Pojď, půjdeme a budeme si hrát a smát se. A už nebude důvod, proč bys měl být smutný a proč bys měl plakat. Vždyť život je tak krásný," řekla a chytla ho za ruku. ,, Budu ti vyprávět..." pošeptala mu do ucha. Šli spolu tou ulicí, kterou chodíval každý den a která se mu zdála být tak nevlídná a prázdná. Najednou si byl jist, že našel toho pravého kamaráda. Takového kamaráda, se kterým se bude smát, bude si s ním hrát a ukáže mu, že i když nevidí, má svůj svět, kde má svoje slunce, svoje květiny i přátelé, po nichž tolik toužil. ,, Chlapče,  příjde chvíle, kdy budeš mít kamarády a budeš šťastný!" zní mu v uších. To říkával tatínek a Marian si uvědomil, že měl vlastně pravdu. Měl pravdu i v tom, že uvidí to, co nikdy neviděl. Marian už vidí to krásné. Má to ve svých představách a nepotřebuje ani oči. Ví, že teď bude konečně šťastný. ,, A jak se jmenuješ a jak vypadáš?" zeptal se holčičky. Ta se na něj usmála a zašeptala: ,, Pojď, tam ti to všechno řeknu..."