O zlatě a blátě

Toho dne zjevil se Zarathustra vprostřed náměstí. Chtěl vidět, zda již nadčlověk přišel mezi nás. Když vystoupil na malé pódium na náměstí a promluvil, pár lidí mu tleskalo, aniž snad chápali o čem mluví. Pár se jich smálo. Někdo, jsa celý umazaný od bláta kusem bláta hodil. I pronesl Zarathustra k lidem:

Bratří moji, ctěte mi život a žijte. Žijte, jak už jste zapomněli žít. Plahočíte se za svým kouskem pohodlí a zapomínáte, že žijete. Životem stalo se vám válení vaší kuličky hnoje.

Tu viděl, jak se kdosi ušklíbl a otíral si sako, jehož se dotkl žebrák, špinavý od bláta. I usmál se Zarathustra a pravil:

V mnohých z nás je bláto, bratří moji a v mnohých z nás je kus zlata. Ba chtěl bych říci – kdyby to jen byla pravda – že v každém z nás je kus bahna a v každém z nás je kus zlata. Kráčel kdysi podivnými stezkami váš Zarathustra. V kanálech plazil se, plných bahna – i ulpělo na něm také bahno. Však Zarathustra již vám pravil bratří moji, že co nezhubí jej, jej posílí. Teď však stojím mezi Vámi a povím vám příběh:

Jednou Zarathustra kráčel po poušti a potkal zvíře jakési umorousané. Kráčelo celé skleslé a plahočilo se – snad na své poslední cestě. Tehdy Zarathustra přikročil k němu a setřel mu z tlamy bahno – však trošku, jen trošičku uvízlo na jeho kabátě.

“Co to děláš Zarathustro? Vždyť nejsem tebe hoden. Proč se špiníš bahnem kvůli nebohému zvířeti?”

“Ó lve překrásný” – neboť byl pod tou špínou lev – “Pohlédni do zrcadla – pohlédni, kdo vlastně jsi.”

I pohlédlo zvíře do zrcadla a spatřilo hrdou lví mordu. I pravilo zvíře:

“Ó děkuji ti Zarathustro” a setřáslo ze sebe zbytek špíny.

“Však jak k tomu přijdeš ty, Ó Zarathustro, že svůj kousek špíny musíš teď nést.”

“Ano – však můj kousek špíny unesu – a možná bude má stezka o kousek delší – až k nové studánce, kde tvé bláto smyji, hrdý nádherný lve, ale odhalil jsem ti Tebe. V někom skrývá se jen špína – špína skrytá špínou, avšak v tobě – ve tvých očích třpytí se zář zlata.”

Vězte mi bratří moji – pod špínou může být někdy zlata mnoho – však střezte se jen bratří moji těch, kteří pod špínou zase jen špínu ukrývají.

Po různých stezkách chodil váš Zarathustra. Jednou přišel jsem také mezi lidi, co ukazovali mi zlatou sošku. I ptal jsem se, proč se jí všichni tak klaní.

“Je přece celá zlatá,” pravili mi. A tehdy vzal Zarathustra velký kámen a udeřil jím do sošky. A pod tenkou slupkou zlata byla jen hlína a prach.

Mnozí dávají své zlato na odiv. Mnozí se třpytí ve slunečním jasu – však z jejich očí kouká jen špína a hlad.

Však přišla doba, kdy špína jest stavěna na odiv a zlatem zvána. Pak milejší jest mi ten, kdo zlato své špínou nazývá – kdo jsa překonán, kráčí k nadčlověku. Však ještě milejší jest mi ten, kdo své zlato hrdě nese i se svou špínou, neb skrývati cos je podobné krysám, nočním tvorům, a měsíci – temnému závistivci, chodícímu tiše po střechách.

Vězte mi bratří moji: mnoho zlata se již ve špínu proměnilo – vy měňte mi teď svojí špínu ve zlato. Však střezte se těch, kdo kuličku svojí za zlato prohlásili a slavnostně valí ji vpřed.

Tak pravil Zarathustra.