Zatraceně, už jsem dospělá!

Znáte ten pocit? Dnes a denně kolem toho chodíte. Stokrát jste šli kolem a ničeho si nevšimli. Pak jdete kolem po stoprvé a přímo vás to praští do očí. U mě se tento Aha-zážitek dostavil ve 23 letech a konečně jsem pochopila svoji matku.  V kuchyni byl neskutečný bordel! Nikdy před tím mi to nevadilo, ale teď se mi z pouhé představy, že tu jím, dělalo nevolno. Nedá se nic dělat, ale pokud se tu chci bez újmy na zdraví najíst, musím si nejprve uklidit. Kde ale začít? Bezradně jsem stála v prostředku kuchyně a zkoumala tu spoušť kolem. Chce to plán! Začnu nádobím, pak sporák, odpadky a nakonec vytřu podlahu. Pustila jsem vodu, vzala houbičku na nádobí a vzápětí vodu zase zastavila. Nejprve je třeba odložit suché nádobí z odkapávače. Pokud žijete v přesvědčení, že na odkapávač patří čisté a umyté nádobí, nechoďte do naší kuchyně. Můj otec sice patří k těm manželům, kteří se nezříkají domácích prací, nicméně k nim přistupuje ryze mužským  způsobem. To představuje styl práce hala bala a ať už mám tu otravu z krku. Brala jsem do ruky špatně omyté nádobí, někde mastné skvrny, jinde zaschlé zbytky jídla, a vracela je do dřezu. Díky této skutečnosti se hromada neumytého nádobí zvětšila na dvojnásobek a já se s nechutí pustila do díla. Když jsem na odkapávač vybalancovala poslední pokličku a zaříkávala horu nádobí, aby nespadla, padl můj zrak na sporák. Pohled na tuto plochu mě nenechal na pochybách, kdo byl jejím posledním uživatelem. Otec si vaří rád, zdůrazňuji si, protože jeho výtvory většinou nejsou pro ostatní poživatelné a pravděpodobně si při vaření značkuje svoje teritorium. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč byl sporák tak neskutečně zanesen zbytky otcova pokrmu. Můj zrak klouzal kuchyní a zaměřil drátěnku a tekutý písek Alfík. Ano, to jsou moji pomocníci, Alfík jistě ty skvrny zvládne. Zbývalo vytřít a odnést odpadky, což byla proti předchozím úkolům hračka. Vítězně jsem se rozhlédla po kuchyni zářící čistotou a to jsem neměla dělat. V okamžiku, kdy jsem pohlédla do dřezu, vybavila se mi pasáž z knihy mého oblíbeného autora. Robert Fulghum v jedné ze svých povídek píše, že člověk je dospělý tehdy, pokud dokáže vynést sítko zachycující nečistoty při mytí nádobí a pokud je schopen dotknout se syrového masa. Hluboce jsem si vzdychla, popadla to malé sítko plné mokvajících nechutností a vyklopila jeho obsah do koše. Opláchla jsem si ruce a začala porcovat kuřecí prsíčka, abych se konečně najedla. Zatraceně pane Fulghume, nechcete snad říct, že jsem tím pádem dospělá?