Ecce homo

Nad Atonisem pomalu zapadalo Slunce. Z mračen smogu vystupovaly pouze vrcholky nejvyšších mrakodrapů. Ti vyvolení, co pracovali v

nejhořejších patrech, se mohli kochat nádherným duhovým panoramatem methanových oblak.
 
Jedním z nich byl i Ivan Volslojhor, šéfredaktor a majitel deníku Světlo dne. Původem imigrant z Materstánu se dokázal vypracovat až

na největšího tiskového magnáta v Kemetu.
 
Teď ale neměl čas se kochat tímto pohledem, v této roční době docela vzácným. Spěchal. Nastoupil do soukromého výtahu a stiskl

tlačítko parkoviště.
 
Jízda trvala několik minut. Během ní si prohlížel náhled zítřejšího vydání a odezvy toho dnešního. Zvlášť hodně ohlasů dorazilo na

jeho úvahu EKOLOGOVÉ: ANDĚLÉ SPÁSY, NEBO ZKÁZY?
 
Reakce byly nejrůznější. Od několika málo souhlasných až po naprosto odmítavé a nenávistné, kterých byla většina. Ale naprostou

většinu jeho čtenářů nechal jeho článek zcela chladnými. To, že lidem je jedno, co se kolem nich děje, Ivana děsilo nejvíc. Proto

přece napsal tento článek, proto ukázal na temné stránky vyzvedávaných Ekologů. Ovšem nejhorší bylo to, že pouze dva z těchto dopisů

obsahovaly vlastní názor. Zbytek byl pouhým opakováním něčích proslovů.
 
Pět pater pod zemí vystoupil z výtahu. Jeho řidič už na něj čekal. Ivan mu předal klíčky a řekl mu, že na něj počká u hlavního vchodu

do budovy Světla dne. Nenáviděl vyjíždění tmou po spirálovité rampě.
 
Vyjel výtahem do přízemí. Jakmile vystoupil, zaslechl vzdálený výbuch. Celá budova se otřásla v základech.
Nepatrně se zachvěl. Zavolal si do auta: ... volané číslo je dočasně nedostupné ... volané číslo je dočasně nedostupné ... nedostupné

... nedostupné ...
 
Ivan zesinal. Jeho předtuchy se vyplnily. Bezmyšlenkovitě si zavolal taxi.
 
 
Pomalu se prodírali ucpaným městem. Obrovské budovy lemující dokonale přímé ulice byly temné a prázdné. Lidé v nich pracovali, ale

nebydleli. Chodníky byly pusté. Pouze občas po nich cestou na metro prošel osamělý chodec v roušce.
 
Ivan sledoval v malé televizi zpravodajský kanál. Uspokojilo ho, že nedávají nic, co by nebylo ve Světle. Zprávy byly pořád o tom

samém: „Protesty vůči nově dostavované jaderné elektrárně na okraji Atonisu vzrůstají. Ozývají se hlasy po referendu ... Obyvatelé

velkých měst si pochvalují účinnost nového zákona o zákazu přeletu dopravních letadel nad hustě obydlenými oblastmi, který vydal Vůdčí

orgán po častých pádech letadel v poslední době. Piloti si už začínají na přísnější režim zvykat, což dokazuje to, že počet denně

eliminovaných letadel klesl včera poprvé pod padesát. Odborníci předpokládají, že během dvou měsíců by se mohl tento počet přiblížit

až k nule ... Nedávné nepokoje na západozinském poloostrově byly vyřešeny po vyslání vládních jednotek do této oblasti ...“
 
Ivan vypnul televizi. Unaveně zavřel oči. Děsilo ho, že měl pravdu. Vybavoval se mu jeho článek: ... a nesmíme zapomenout, že

Ekologové se ve své snaze nezastaví před ničím...
 
Kysele se pousmál. Pociťoval jakýsi zvláštní pocit zadostiučinění.
 
Na semaforu naskočila červená. Taxikář prudce zabrzdil. Brzdy zakvílely. Ivan zezadu pocítil tupý náraz.
 
Taxík byl jako promáčknutá plechovka. Ivana se zhostila děsivá myšlenka. Rozbil okénko a vysoukal se z auta, protože dveře nešly

otevřít. Děkoval svému štěstí, že si zavolal limuzínu a ne běžné auto. To by bylo po takovém nárazu sešrotované úplně.
 
Řidič zadního auta ležel v krvi na přístrojové desce. Ivan mu nadzvedl hlavu, avšak on už byl mrtvý. Díry v lebce ovšem prozrazovaly,

že nezahynul při nehodě. Pravá ruka ještě stále ve smrtelné křeči svírala revolver.
 
Ivan zaplatil taxikáři a začal prohledávat mrtvého řidiče. Chtěl zjistit, kdo to byl. Mrtvý u sebe neměl žádné doklady. Ivan obešel

auto, aby se alespoň podíval do kufru. Vzadu neuviděl žádnou stopu po brždění. Ani ho to už nepřekvapilo. V kufru našel transparent

STOP ATOM!
 
Ivan se skelným pohledem vrátil nápis zpět do kufru a pomalu se vydal k metru, aniž by si nasadil protismogovou roušku.
 
Po cestě si všiml, že se z ulic ztratili feťáci, ještě před pár měsíci tak typičtí. Nečekal, že vládní kampaň proti drogám bude až tak

účinná. Nezmizeli však ještě úplně: v příčné ulici přece jenom jednoho osamělého narkomana zahlédl.
 
Kolem zrovna projíždělo policejní auto. Ozvalo se pár výstřelů. Policisté dali narkomanovo tělo do černého igelitového pytle. Popeláři

ho ráno odklidí.
 
Ivan znechuceně odvrátil pohled. Tak takhle probíhala vládní kampaň proti drogám.
 
Na stanici metra uviděl několik dalších černých pytlů. Zachvěl se, když si uvědomil, co v nich je.
 
Vystupoval několik bloků od svého domu, bezprostředně u staveniště nové atonisské elektrárny. Ekologové zrovna pořádali demonstraci. Z

reproduktorů zněla slova hlavního mluvčího: „... naše organizace nikdy nedovolí, aby se toto monstrum probudilo k životu. Je

nebezpečné pro nás pro všechny. Narušuje ekologickou rovnováhu a vyčerpává přírodní zdroje. Máme dost jiných elektráren, které nejsou

tak nebezpečné a produkují stejné množství elektřiny. Tato elektrárna je pro nás zbytečná. Nechceme ji. Ekologové budou bojovat za to,

aby bylo vyhlášeno referendum o tom, zda chceme hlasovat o spuštění této elektrárny. Děkuji.“
 
Řečníkovi se dostalo bouřlivého potlesku.
 
Ivan se podíval na pódium. Nemýlil se, poznal v něm svého syna Ladatona. Bylo tam s ním ještě několik dalších lidí. Většinu z nich

nikdy neviděl, ale jednoho poznal bezpečně: Israma Beseka, ropného a uhelného magnáta. Ivanovi proběhl tváří trpký úsměv lidí, kteří

měli pravdu a nikdo jim nevěřil.
 
Domů však už nedošel. Cestu mu zkřížila černá limuzína. Několik mužů ho naložilo dovnitř a spěšně odjeli.
 
 
„Jaký jsem byl?“ zeptal se Ladaton okolostojících po skončení projevu. Všichni mu gratulovali, jeho však zajímal pouze názor jediné

osoby: Nefer Klarbastové. Její pohled ale jako vždy směřoval jinam. Ladaton se na ni zadíval.
 
Svíral se mu hrudník, vnímal ji celým tělem, všemi smysly. Pociťoval její blízkost, její útlé nádherné tělo, vánek k němu zavanul její

vůni. Otočila se, ale nedívala se na něj. Odhrnula si z obličeje tmavě kaštanové vlasy, které jí sahaly kousek pod ramena. Kdyby na

zem sestoupila samotná Hathor, nemohla by vypadat tak úžasně.
 
Poslední paprsky slunce ještě zvýrazňovaly rysy jejího obličeje. Viděl ten malý ostře řezaný pyšný nosík a pod ním drobounká ústa

stažená do přísného výrazu. Její velké a kulaté tmavě hnědé oči se na něj dívaly. V jejich fascinující hloubce se Ladaton ztrácel jak

kapka v oceánu. Jakmile si však uvědomila jeho pohled, uhnula zrakem, jako by se bála.
 
„Měl… měl jsi hezký proslov,“ řekla mu chvějícím se hlasem.
„Díky,“ ztěžka vydechl Ladaton. Celý se třásl. Chtěl by ji říct tisíce slov, ale její přítomnost mu svazovala jazyk.
 
Vůbec nepostřehl, že vůdce Ekologů ukončil demonstraci. Všichni už odcházeli, ale on pořád stál a hleděl do prázdna k zábradlí, kde

předtím stála, až ho kdosi vzal za rameno a ukončil jeho snění. Společně s ostatními se vydal do sídla Ekologů ohodnotit dnešní

demonstraci.
 
Jako první měl projev vůdce. Nejprve poděkoval všem řečníkům a zvláště vyzdvihl Israma Beseka za to, že podpořil tuto akci. Teprve pak

začal hlavní myšlenku: „Přátelé, někteří pisálkové napadají naši činnost. Naše akce proti jaderným elektrárnám jsou údajně

neekologické a zaujaté. Tvrdí, že nechráníme přírodu, ale spíše svá konta. Dokonce nás obviňují z toho, že umožňujeme další těžbu

stále vzácnějších fosilních paliv.“ Sál zašuměl údivem a rozhořením.
 
„Ale to vůbec není pravda!“ hřímal dál vůdce, „Prý podporujeme tepelné elektrárny na západě, avšak to je bohapustá lež! My nechceme

ŽÁDNÉ elektrárny, ať už ropné, uhelné nebo jaderné.
  
Naše civilizace už několik tisíciletí soustavně ničí přírodu: voda se nedá pít, vzduch se nedá dýchat a opravdu čistou oblohu jsem

neviděl alespoň deset let. Proto musíme civilizaci zabránit v dalším ničení planety. Proto protestujeme u atomových elektráren, neboť

tím oslabujeme stát a s ním i civilizaci.
 
Ale jenom toto už nestačí. Devastace dál pokračuje v neztenčené míře i přes naše protesty. Každý den mizí desítky rostlinných i

živočišných druhů. Tomu musíme co nejdříve zabránit. My zachráníme Zemi, i kdybychom kvůli tomu museli zničit civilizaci!“
 
Každý v sále nadšeně tleskal.
 
Zbytek schůze už nebyl pro Ladatona ničím zajímavý. Jeho pohled celou dobu patřil Nefer. Když se na konci schůze rozcházeli, chtěl ji

oslovit a pozvat na schůzku. Strachy však ztratil hlas. Bál se odmítnutí, ale možná ještě více se bál přijetí. To první už totiž

několikrát zažil a byl by schopen se s tím smířit, ale to druhé by se mu stalo poprvé. Opravdu netušil, co by dělal, kdyby jeho

nabídku přijala. Nenašel odvahu, a proto to opět o den odložil. Vždyť co se může stát?
 
Spokojen s touto myšlenkou už opouštěl místnost, ale vůdce Ekologů ho zadržel: „Neodcházej ještě, chtěl bych si s tebou o něčem

promluvit.“ Ladaton poslechl.
 
Ve ztemnělém sále zůstali pouze sami dva. Ladaton stále nechápal, proč vůdce chce hovořit jenom s ním. Ten ho ale nenechal dlouho na

pochybách:
 
„Ladatone, dnes jsi měl na akci před elektrárnou nádhernou řeč, která prokázala, že jsi naší věci opravdu oddaný. Proto jsem tě během

mého dnešního proslovu pozoroval a nemohl jsem si nevšimnout, že se mnou beze zbytku souhlasíš. Nebo jsem se snad zmýlil?“
„Ani v nejmenším. Civilizace je zkázou naší planety a jedině její zničení nás může zachránit.“
„Co bys byl ochoten udělat pro dobro Země?“
„Cokoli bude zapotřebí,“ řekl bez rozmýšlení Ladaton.
„Dobře. Pojď se mnou. Uvidíme, jestli to myslíš doopravdy.“
 
Došli do zadní místnosti. Tam seděl na židli spoutaný muž s pytlem přes hlavu.
 
„Kdo to je?“ zeptal se roztřeseně Ladaton.
„Toto je muž, který nás soustavě očerňuje v očích veřejnosti a poštvává proti nám vládu. Je třeba ho zabít, Ladatone.“ Vůdce mu předal

pistoli.
„Kdo to je?“ nervózně zopakoval svou otázku Ladaton, „Chci vidět toho člověka, … který musí zemřít, aby … Země mohla žít!“ Ladaton se

snažil, aby se mu nechvěl hlas.
 
Vůdce, jakmile uviděl, že Ladaton je v této věci neoblomný, odkryl spoutanému tvář.
 
Ladaton poznal otce. Dlouze se dívali z očí do očí. Ivanův pohled byl odevzdaný, Ladatonův váhavý. Nikdo nemluvil. Ladaton vedl těžký

vnitřní souboj. Hlavou se mu míhaly poučky, které slýchával ve škole i na schůzkách Ekologů.
 
… jedinec se musí obětovat, aby společnost přežila … život planety je důležitější než život jednotlivce … každá cesta za zlepšením je

lemována těly obětí … účel světí prostředky…
 
Ladaton se zhluboka nadechl a zavřel oči. Výstřel prořízl ticho.
 
„Gratuluji, splnil jsi zkoušku,“ blahopřál vůdce Ladatonovi, když mu odebíral pistoli, „proto tě mohu poctít účastí na nejdůležitější

akci v celých dějinách Ekologů, která se odehraje zítra za svítaní. Teď se běž vyspat a zítra ráno tě vyzvednu.“
 
Ladaton se nepřítomně rozloučil a vydal se domů. Roztržitě bloumal ulicemi. Ani netušil, jak se dostal domů. Unaveně padl na gauč a

okamžitě usnul.
 
Brzy ráno ho probudilo zvonění telefonu. Byl to vůdce Ekologů. Volal, že za půl hodiny bude u něho.
 
Ladaton od včerejška nic nezapomněl. Naopak. Ten výstřel si vybavoval ještě mnohem jasněji.
 
Za půl hodiny zastavila před vchodem do jeho domu vůdcova limuzína. Ladaton nasedl a vyrazili do města.
 
Dojeli až k obrovské budově Ministerstva obrany. Díky vůdcově propustce je bez problémů pustili dovnitř. S její pomocí se dostali až

do samotného srdce celého Kemetu - na Strategické velitelství obrany. Tam už je očekával nenápadný hubený neupravený člověk s brýlemi,

který vypadal, že v téhle díře bez světla tráví celý život. Vůdce ho představil Ladatonovi: „Toto je pan Raset. Jeden z nejnadanějších

hackerů na této planetě. Je naší věci velmi oddaný a dnes nám pomůže uskutečnit náš sen – zbavit Zemi břímě civilizace!“
 
Vůdci svítily oči, když toto říkal. Ladaton pochopil, že tentokrát to myslí smrtelně vážně. Rozhlédl se kolem sebe. Z této místnosti

se ovládal celý jaderný arsenál Kemetu.
  
Nemohl a nechtěl uvěřit tomu, že konec je tak blízko. Jeho nitro řvalo.
 
Vždyť nechceš ještě skončit! Chceš žít! Dnes jsi chtěl pozvat Nefer na schůzku - ale už je příliš pozdě. Příliš dlouho jsi sbíral

odvahu. Všechny šance jsi už promeškal. Teď se už nikdy neuvidíte a ona se nikdy nedoví, že jsi ji měl rád.
 
Tohle všechno Ladatonovi probíhalo hlavou, ale on věděl, že teď již nemůže couvnout. Už se rozhodl. Včera si zavřel zpáteční vrátka.

Přijal své poslání.
 
Vůdce ho poctil stiskem prvního červeného tlačítka. Druhé stiskl on a třetí Raset.
 
Všechny systémy fungovaly bezchybně. Protiraketová obrana zničila rakety ještě v atmosféře a radioaktivní spad se rozptýlil na miliony

čtverečních kilometrů. Systém automatické odvety okamžitě vypálil střely proti těm, co je vypustili. Všechny střely vzlétly a v

několika děsivých okamžicích dopadly na Zem.
 
Ohlušující výbuch.
 
Obrovský žár. Na obloze svítilo deset tisíc sluncí.
 
Oslepující jasná bílá záře.
 
 
Pusté nic.
 
Čtyři miliardy let se ztratily za méně než pět minut.
 
 
Epilog:
 
Výňatek z NAUČNÉ ENCYKLOPEDIE VESMÍRU vydané o hodně dál a později.
 
Země - 3. planeta solárního systému, ... , obyvatelná, ale neobývaná. Před 5 mld. - 1mld. let existence života, který se ovšem

nevyvinul do inteligentních forem a vyhladil sám sebe (viz také sebevražda, psychické poruchy)

---