Zase sám

Aneb Osamělé jaro II, znovu po roce :<

Zas tají ledy, zase slunce hřeje,
život se vrací, tráva prosvítá
a z temné nory temná beznaděje,
vlk poprvé dnes jaro nevítá.

Cítí, jak život klouže mezi drápy,
a dobře ví, že krok by držet měl,
hledá však ticho, ve kterém se trápí,
a marně touží, aby zapomněl.

Zapomněl na to, že jsou jiní vlci,
které měl rád a s kterými si hrál,
že znával smečku, s kterou hnal se nocí,
chce ztratit touhu běžet za ní dál.

Už stokrát ptal se stromů kolem sebe,
proč všude vidí odvrácenou tvář,
i v jarním vzduchu stejně chladně zebe
poznání, že je zas vlk samotář.

A teď, když jaro zase táhne krajem,
namísto lásky jenom nenávist,
stalo se peklem, co bývalo rájem,
a místo zbylo jenom pro závist.

Protože dodnes vidí jiné vlky
po boku svorně spolu lesem jít,
když opuštěný leží na dně stoky,
kde najít touhu dále ještě žít?

---