Když...potřebuju pomoc

Když tu teď tak sedim, sedim a brečim. Není to kvůli  tomu rozchodu, vůbec to neni tim. Já umim bez něj žít. Nejsem tak nešťastná jako na začátku, že bych potřebovala bejt s nim nebo že by mi nějak přehnaně chyběl. Jsem jen zvyklá na jeho pohlazení, slova...Sedim tu, slzy mi stékají po tvářích a ty krásný vzpomínky mě užírají. Ani nevidim na ty pitomý písmenka. Láska je tak krásná, tak moc nádherná a potřebná. Je tak tuze důležitý mít někoho, kdo tady pro nás bude, obejme nás, políbí, řekne ti, jak ti to sluší, zasměje se tvým vtipům a je tu pro tebe vždycky...a má tě rád, nikdy by si nedovolil tě pomluvit nebo rozhlašovat tvoje tajemství. Láska je krásná a bolí. Bolí to když ti chybí kus srdce, bolí to, když se ti válí někde v prachu a ty prostě nemáš sílu ho sebrat, přesně víš, co máš dělat, ale ta neschopnost je silnější. Na každým místě mám vzpomínku, na každým místě mi bylo krásně. Zdálo se mi, že moje myšlenky budou vždycky vyslyšeny, že je nemusím ani říkat, že jsem potřebná. Dneska, když se vzbudím, umeju se, půl hoďky se hrabu ve skříni, obleču se, učešu, nasadím každodenní úsměv a jdu. Nikdo to ale neocení. Každá moje rádobykamarádka ze třídy mě nenávidí,moje upřímnost jim překáží, ale tváří se, že mě milujou.  Můj úsměv je tu naprosto nepotřebnej, ale já se prostě nesmím mračit, pokud se nechci společensky znemožnit. Teče mi z nosu...No a jak se tak směju, moje energie někam mizí. Když člověk nemá srdce a nemá ani energii, tak žije jenom napůl, ve svý podstatě ani nežije. V praxi to vypadá tak, že projdu dnem, ale nic z něj nemám, ani malinkej kousek vzpomínky. Krucinál, já tak moc potřebuju vzpomínky, potřebuju upřímnost...Tak moc nenávidim všechny ty Evy a Markéty, jsou tak krásný a všichni se kolem nich motaj, nezávidim jim, ale je mi strašně líto těch lidí, který se připravujou o všechny ty krásy života tím, že věří lidem, který jsou falešný a věnujou jim svou lásku, která se jim nikdy nevrátí. Ztratila jsem se v tom, co jsem vlastně chtěla říct. Mluvila jsem s člověkem, kterej pro mě ještě nedávno byl vším, řekla jsem mu, že bych s nim někdy chtěla mluvit. Zeptal se mě jestli si to moc neztěžuju…Nikdo nečte moje myšlenky, nikdo netuší a ani nechce tušit jak mi je, jak je mojí duši a srdci. Kde jsem, kde to jsem...?