Slunce

Má dávná báseň, možná nedopilovaná, ale pojí mě z hezkými vzpomínkami.

Krásné je když zapadá, krásné je když vychází. Mile, teple svítí, krásnější něž kvítí. Září, hřeje nad horami, jeho děti jsou všude mezi námi. Jak mou duši povznáší, co po noci přináší. Jak málo já cenil to, jak moc mo vůbec pomohlo. Jeho pohled hřeje, jeho pohled seje ... lásku, víru, naději a taky život po beznaději. Nevím, jak budem spolu dlouhu žít, ale můžem spolu oslavit. Že den co den, kdy naše pohledy se střetnou, se na sebe usmějem, ne-li mockrát tak aspoň jednou. A tak vždy ve chvíli, kdy mě slunce políbí, já mu dotek oplatím... srdcem, aspoň prozatím.

---