Za devatero horami

     Tam, kde jen občas zbloudilý krahujec zabloudí, tam, kde ani to nejlepší sobí spřežení nedojede, tam, kde rybám nehrozí nižádné nebezpečí ze strany medvědů, tam, kde i ta nejstatečnější vlčí smečka kryje ocas mezi nohy, tam žil zkušený a zručný dřevorubec Matonoha. Nikdo neuměl zrobit tak překrásné a dokonale pevné židle, nikdo nepokácel tři sta let starý habr tak rychle jako on, nikdo nenabrousil sekyru tak skvěle jako on, nikdo neunesl v každé ruce jeden strom tak jako on, nikdo nepřežil v divočině tak dlouho, jako on, nikdo také neovládal tak skvěle umění lásky jako on, nikdo však nebydlel tak daleko jako on.

     Matonoha sám ani neznal sestu k nejbližší vesničce vzdálené pět celodenních letů mladého datla a ve vesničce o něm taky nikdo neslyšel. Ve všech městech tedy slavili úspěch řemeslníci nesahající mu ani k ochlupení. Svět byl tímto ochuzen, svět zůstal stejný, jaký byl, svět nezmění se nikdy, svět je nespravedlivý.