Štěstí

Štěstí, jenž zdálo se

Tak bezpečně blízké

Bylo i nebylo, tak neskutečně skutečné

Až mrazilo i pálilo

Ty bosé nohy, zbožného poutníka

Jenž mění se - čas od času, v zpitého proutníka

Vždyť ono rozplynulo se, snad v háji olivovém

Jak Beránek na obloze, na kříži strohém

Však myšlenka zbyla naň – s jalovým mozečkem

I s vonným to kvítečkem

Co voní a uvadá, aby vyrostl zase

Jak touha, co roste (i u mě) a pak se...

I štěstí – to výše popsané

Řítí tím srázem pomíjivým

S předtuchou zapomnění

Zvěčnělého

Tož služte nám, pánové, rekviem

Za zemřelého