Zlý sen

Zlý sen

Martin se probudil do mlhavého rána. Protřel si rozespalé oči a otočil se na levý bok. Nechtělo se mu z vyhřáté postele, zvláště, když se místo usměvavého sluníčka na něj mračil hustý opar mlhy. Pomalu začal zase upadat do spánku, když ho probudil ťukání na dveře. Šel otevřít, spíše se vlekl. Vypadal jako tělo bez duše. V duchu  nadával na "tajemnou" osobu, která ho vytáhla z postele.

Když otevřel dveře, uviděl svou kamarádku Simonu. Byla bílá jako stěna.

"Co je, " zeptal se stále ještě ospalý Martin.

"Klára...," řekla rozklepaně Simona.

"Co je s ní," téměř vykřikl.

"Já, já nevím. Viděli jsme, jak do ní vrazilo auto. Létla přes střechu. Míra volal záchranku – už jí odvezli, ale nevím co s ní je."

Martin se chytl za hlavu, v očích měl strach.

"Počkej, obleču se a pojedeme do nemocnice."

Martin se Simonou seběhli schody. Venku čekal Mirek. Společně nasedli do bílého Nissana a vyrazili směrem k nemocnici.

"Říkali něco o krvácení, ale víc nevím," řekl Míra.

"Radši mlč. Martinovi zrovna není nejlíp."

Celou cestu mlčeli, nevěděli co říct, nevěděli jak je na tom Klára.

"Dobré ráno, sestro. Před chvíli sem měli přivést mladou slečnu. Jsem její přítel."

"Ano, je na sále. Sedněte si a počkejte."

"Co je s ní?"

"Bohužel, nevím."

Martin byl zdrcený, chtělo se mu plakat, ale stále doufal, že Klára bude v pořádku a budou se zase spolu smát. Čekal dlouho. Když se pak otevřeli dveře a vyšel doktor...

"Pane doktore, já jsem..."

"...přítel té slečny, že?"

Martin přikývl.

"Jděte za ní, teď spí, ale probere se – snad."

To už ale Martin neslyšel. Simona s Mirkem zůstali venku, pouze sledovali, jak Martin zrychleně jde. Doufali v to, že Klára bude v pořádku.

Klára spala. Martin jí chytl za ruku a sedl si k ní na lůžko. Pozoroval jak dýchá. Dýchala ztěžka. Rozplakal se. Seděl vedle ní dlouho. Po pár hodinách se probrala. Byla slabá, hodně slabá.

"Marti...," zasténala.

"Lásko..."

Pevně se obejmuli. Klára se rozkašlala a opět si raději lehla.

"Chtěla jsem ti říct, že..."

Najednou se otevřeli dveře a vešel doktor.

"Neměla byste mluvit."

"Ne, doktore. Musím mu to říct. Martine, moc tě miluji a jsem s tebou šťastná, ale..."

"Jaký ale, Klárko? Ty budeš i dál šťastná. Proč to říkáš," rozkřikl se Martin.

"Uklidněte se. Má silné vnitřní krvácení. Nemůžeme nic dělat. Kdykoliv může..."

"...umřít," dodala Klára.

"Ne, ne to není pravda," vyděsil se Martin.

"Ale je miláčku. Osud to tak chtěl."

"Ale já nechci. Slyšíš, nechci. Nesmíš umřít!"

Oba se obejmuli a rozplakali se.

"Nemysli na to Marti. Jsme spolu. A musíme být šťastní. Vždyť já tě mil..."

Klára naposledy vydechla. Ležela v Martinově náručí a umřela šťastná.

"Nééé," vykřikl Martin.

"Pojďte," chytl ho doktor za paži.

Martin šel pomalu chodbou a plakal, na konci viděl Simonu s Mírou. Celou dobu na něj čekali. Simona ho obejmula, pomalu odcházeli. Nasedli do auta. Když se ale Martin podíval na sedadlo spolujezdce, okamžitě tam viděl svou usměvavou Kláru.

"Nemůžu řídit. Není tu a nebude. Nechci žít bez ní."

Martin přišel domů. Máma na něm viděla, že e něco stalo. Viděla ubrečené oči svého syna.

"Co se stalo?"

"Klárka umřela."

...

"Martine, Marti, vstávej."

Martin se probudil do mlhavého rána a před sebou viděl stále usměvavou tvář své přítelkyně.

"Zdálo se mi, že jsi umřela."

"Blázínku, byl to jenom zlý sen. Pojď snídat, miláčku..."