Myšlenky pozdě v (noci) dešti - Prší

Kráčím stísněným tichem temné ulice. Mé kroky se osaměle rozléhají prostorem. Zamyšleně se choulím do svého černého pláště a dál si razím cestu ne-lítostnou deštivou clonou. Z obou stran mě svírá hradba bezcitných domů; slepé a hluché. Jak zoufa-le chladné jsou jejich zdi! Hledím do zádumčivě matného svitu plynových lamp, rostoucích ze stude-né dlažby v pravidelných odstupech, jako opuštěné postavy vojáků po poslední bitvě. (V jednom okně se ještě svítí. Slabá zář svíčky se stěží probíjí přes mastné a mnoho dní nemyté sklo. To jen do-kresluje ponurost této noci.) Každý krok připomí-ná, že se z nebe okamžik co okamžik valí proudy jakoby trestající vody. A právě v té nacházím to, co nenaleznu v ničem jiném: je to jakási naděje, že se člověku přece jen podaří obrátit se na tu správnou cestu. Kapky mi dopadají a stékají po tváři. Svým mrazivým dechem jen podporují svoji aktuálnost a naléhavost. V takových chvílích se propadám hluboko do svého nitra. Člověk se ve své domýšlivosti a zpupnosti povyšuje nade vše o čem si i jen vytváří představy. Chce si podmanit VŠE a VŠECHNY. Jak dobře dělají ty holé stěny, které míjím, krok za krokem stále stejné. Jsem zcela po-nořen do víru svých myšlenek. I přesto velmi dob-ře vnímám ten nezadržitelný prou vody. Pár kroků přede mnou se vynořuje shrbená, stejně jako já zahalená postava. (Spatřuji jakéhosi muže.) Pozve-dám oči, snad k pozdravu, nevím, ale jistě z lid-ské zvědavosti, jejíž odrůda často hýbe nejen s mojí duší. A když se duše nedokáže sama osvobo-dit, bývá zle..., velmi zle! A kolik utrpení lidé museli přenést! Očekávám alespoň letmé pokynutí. Míjíme se. Ne, spatřil jsem jen prázdný výraz v očích, ve kterém nebylo nic, nic co by alespoň naznačovalo lidskou duši. Déšť mě uvádí do stavu vytržení hraničícího se stavem, ve kterém se oci-tají šílenci. Vzbuzují ve mně úzkost a smutek nad vlastní nemohoucností činů pro lidstvo. Svými kap-kami se alespoň snaží vytrhnout člověka z jeho bludné představy o sobě jako o svrchovaném vlád-ci nade VŠÍM. Nelítostně, protože ho odhaluje. Déšť padá i na toho nejmocnějšího, který se pod tím závojem stává tím, čím ve skutečnosti je. Pouze slabým, nepatrným a ješitným tvorem jako ostatní v dálavách vesmíru. Já se rád procházím v dešti. Střetávám se v hlubokém přemítání s nabá-dajícím strážcem. Procitám ze spánku. Byl to jen sen! Ale kolik pravdy v něm bylo!

---