Orel, sup, sokol, holub, brouk, člověk

Letěla takhle večerem holubička nad polem. Zpívala si sobě chvály, na perutě a jemné spáry. Kde se vzal, tu se vzal velký pták a řval: Já jsem velký pták a řvu, řvu, řvu, řvu, jak tur já řvu. Stáhl křídla, zbystřil zrak, vytáh dráp, už je to tak. Holubička, celá v šoku, neví, nezná, nemá notu. Jejím celým snažením je teď zmizet zraněním. Orel, sup, né, je to sokol, už, jé, létí - JE to sokol. Jak blesk se mihnul, jen to křuplo, bum, bác, plesk a ještě ruplo. A je tu konec snažením, vlastně i těm zraněním. Tomuhle se říká smrt, je tu hned, než řekneš prd. Naše milá holubička už letí jen do nebíčka. Lovců král jí trhá brk, teplé maso plní krk. Tenhle zápas o životy, byl zde, je a bude krutý. Tak i holubičky nevinné, plné něhy, plné lásky, slupnou brouky co by ne, a nenadělaj lidem vrásky.

---