Albertovi

Před chvilkou jsem si zapálil ve své kanceláři vonnou tyčinku, poslouchám Dead Can Dance a koukám, jak se kouř z té tyčinky svíjí do rytmu jako cvičená kobra. Prohlédl jsem tím kouřem až kamsi do svých osmi let a rozpomněl jsem se, jak jsem stonal, jak jsem byl nemocný, jak jsem nikam nemohl ani na krok a jak, snad jen bratrovi k vůli a mě k steku, přijel do města kolotoč. Já ležel pod peřinou , proklínal celý svět a bratr se vždycky přiřítil domů s očima na vrch hlavy a schválně mě bestiálně mučil..."Brácho, to bys měl vidět, na tý střelnici...ty vado, tam maj angličáků, hele a jednoho spregy na třicet spejlí".... Úpěl jsem pod dekou a chtělo se mi zemřít, nechtělo se mi bez maringotek, houpaček a střelnice na kolečkách vůbec žít. ...."Hele brácho, a maj tam takovýho panáčka a ten sám kouří, no nekecám... normálně mu narveš takový malý cigáro do pusy a on sám kouří"....Připadalo mi to jako zázrak, který nikdy v životě neuvidím. Bylo mi do pláče. Vzpomněl jsem si na každoranní otcův kuřácký chrchel, z čehož jsem usuzoval, že kouření vyžaduje maximální sebeobětování, sebezapření a bezmeznou pevnou vůli. A ten pindík, ta figurka, si čadí jako bych neměl 39°C teploty. Neuvěřitelné. Škemral jsem na mamince,aby na svém churavém synkovi nešetřila, ať objetuje 10 korun za samokouřícího panáčka, že se jí to vyplatí, že budu poctivě polykat prášky, že budu pít cibulový čaj s jablkem a určitě se nepoblinkám, že až se uzdravím, budu domů nosit samé jedničky, že budu starší lidi zdravil, i tu ježibabu Konopáskovou a v autobusu že je budu bez vyzvání pouštět sednout a abych dodal vážnosti své touze, slíbil jsem , že k vánocům už nikdy nic nebudu chtít, jen když maminka pošle bratra na střelnici koupit toho "zázračného vyhulence". Snad pomohl můj pláč a sten, že jsem životem zklamaný, že jsem absolutně bez vůle k životu, ať maminka odnese hned druhý den ráno do školy můj pionýrský šátek a odznáček s otevřenou hořící knihou a vzkáže všem, že se všech výhod pionýra dobrovolně vzdávám a že jsem umřel steskem. To štěstí , ta nečekaná láska k bližnímu, vytlačili ruť nejméně o dva stupně celsia výše, když jsem konečně spatřil svého bratra ve dveřích s napřaženou rukou. V ní se choulel malý zelený ze sádry odlitý panáček, zázrak, skvost, důvod proč žít dál. Čekal jsem až bratr vypadne sbírat další šokující informace o maringotkách a kolotočích, střelnicích a osmahlých výrostcích okolo nich, až odejde maminka k sousedce pro cukr na tři hodiny. Obřadně jsem panáčkovi nabídl jeho retko a zapálil. Zázrak, nepopsatelný zázrak. On opravdu kouřil sám! Neubránil jsem se a zatleskal radostí. Nevím sice, jak a kam šlukoval, ale kouřil. V intervalech se to jeho bidlo rozžhavovalo, a to prosím bez žádného tuberkulózního kašle. Nad sebe vypouštěl krásné ocelově modré kroužky. Seděl jsem a učarován jsem na něj valil bulvy, jak si pochutnává na své cigaretce. Cítil jsem se jako pioneer dobyvatel, který polomrtvý, schvácený vstane před svým vysněným cílem. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti utrpením. Cítil jsem v sobě pocit naplnění, že jestliže jsem nemohl bez toho samokouřícího panáčka žít, tak po jeho dýmové exhibici s vůní spáleného pravítka mohu v klidu zemřít, protože nic na světě mě již tak nepotěší , neuspokojí, neobšťastní, neukonejší, nepohladí jako sádrový odlitek za deset korun. Poslední cigareta dohořela, kolotoč dávno odjel, ale ve mě zůstal ten pocit štěstí ještě dlouho. Vidíš Alberte, nejen čas je relativní.

---